Kurňa, to byla klika! Další pokus o dokončení prvovýstupu na Aguja Poincenot

Michal Brunner a Jindřich Hudeček se už druhý rok pokoušejí o prvovýstup na Aguja Poincenot (3 002 m) v Patagonii. V lednu 2014 je zastavilo 50 metrů pod vrškem patagonské počasí a letošní podzim výstup ukončilo zranění spolulezce. Více o tomto nepříjemné zážitku vám povypráví Michal Brunner, který měl sám "na káhanku" při návratu přes ledovec…

Aguja Poincenot, Patagonie

Vše je již rutina. Máme zajetý systém dopravy, vynášky materiálu a vše s tím spojené. Nic moc zajímavého. Dřina a organizovaní. Ale to k tomu patří. Čeká nás dolezení nové cesty na Aguja Poincenot, kterou jsme vlastní nerozvážností před dvěma lety otevřeli. Letos v únoru, kdy jsme zde byli naposled, jsme se dostali dvě, možná tři délky pod vrchol.

Jak to ale s náma tenkrát zahrálo počasí, je vidět v našem filmu. Dolézt to chceme, a proto jsme opět tady v Patagonii. Do sedla Superior jsem to vše během dvou týdnů odvláčel. Teď,  jedenáctého prosince, se konečně udělalo na dva a půl dne hezky. Mají být ideální podmínky a my se s Hudym ubezpečujeme, že to tentokrát to musí vyjít. Máme s sebou Standu Štěpána - chceme, aby si taky užil.

Michal Brunner a Pepa Prokop

Jindřich Hudeček a Standa Štěpán

Průběh výstupu…

2.00 h

První ledovcové odtrhy a trhliny překonáváme bez potíží. Je brzo po zimě, a proto ještě nejsou ty díry v ledu tak obrovské jako naposled, kdy jsme museli slaňovat do jedné trhliny přes ledovcovou hrušku, což je dost nebezpečné a druhou trhlinu jsme museli naopak celou prolézt, což byl doopravdy hazard s nervy a časem, kdy se něco propadne nebo urve.

5.00 h

Ale to nic. Teď jsme během tří hodin již na prvním jištění pod nástupovými délkami. Těch tři sta metru známe jak své boty.  Jde to rychle. Některé jisticí místa jsou pod sněhem, ale dají se naštěstí dobře najít. Jindra si je při lezení jistý a působí uvolněně. Časově jsme na tom o půl hodiny lépe, než jsme mysleli. Svítí slunce, nefouká a zatím na nás z odtávajících ledů z pětiset metrové výšky nic nepadá.

8:30 h

K začátku našeho těžkého lezení již máme kousek. Je příjemné dolézt k pořádnému štandu, který jsme si prozíravě již v minulosti připravili. V každém máme dva nýty spojené smyčkou. Jak se tak poočku na ty nýty dívám, možná by chtěly šrouby klíčem dotáhnou a vyměnit ty spojovací smyčky. Zima a vítr v Patagonii se vším během roku milionkrát malinko pohýbal a já mám dojem, že ty šrouby jsou stejně jako loni trochu povolené. No nic, říkám si v duchu, uděláme to jak pojedeme dolů. Ted se tím nebudeme zdržovat, stejně nýty a klíč k utažení jsou na dně batohu, který má Standa a ten ještě za námi jumaruje.

V této cestě jsme s Jindrou již po čtvrté. Poprvé jsme do ní nalezli v roce 2013 v lednu. Vlastě jsme se sem šli jen dolézt, abychom se podívali, zda by měl tento směr logiku a smysl. Jindra vylez tři délky v širokých spárách a počasí rozhodlo za nás, že byl čas na návrat. Neměli jsme už další dny k pobytu a museli jsme odletět domu. Bylo jasné, že se do roka vrátíme.

V lednu 2014, za necelý rok, jsme zpět. Podařilo se nám během dvou, potažmo tří, vážnějších pokusů dosáhnout až těsně pod vrchol. Přitom posledním jsme se trochu zapotili. Jindra i přes velký mráz a silný vítr vylezl koutovou převislou spáru, která po padesáti možná i osmdesáti metrech končí v lehčím a schůdnějším terénu - odhadem tak dvě lehké délky pod vrcholem. Během posledních hodin se počasí pokazilo natolik, že i přesto, že jsme si řekli, že počkáme další hodinu, jsme vydrželi pouze dvacet minut a začali jsme slaňovat. Po strastiplném a dlouhém slanění ve vichřici a za sněžení jsme se dostali kolem jedenácté hodiny večer do sedla Superior k našemu vysněnému stanu. Těšíme se, jak si zalezeme, lehneme a uvaříme teplý čaj. Nic z toho nebylo, protože vichřice pohřbila naše tužby i se stanem, který odnesla někam daleko do hor a nám nezbylo nic jiného, než se s tím smířit a pokračovat i přes vyčerpání dál dolů mimo ledovec. Nakonec jsme to dali, ale měli jsme toho doopravdy dost.

Dokument o prvovýstupu na Aguja Poincenot, který natočil Michal Brunner v lednu 2014

Takže na popáté Jindra se s odhodláním vrhá letos opět do stěny, doufejme, že vzhledem k počasí naposled. V první délce ale trochu znervózní. Nemáme všechny friendy, které potřebujeme a trochu nás to rozhodí. Je to škoda, chyba, která ale se snad bude dát vyřešit. Snažím se na jeho hudrování nemyslet a soustředit se na to, co mám dělat. Stejně s tím nic nenadělám.

10 h

První těžká délka za námi. Přijumaroval jsem k Hudymu a cestou jsem si vyladil délku smyček tak, abych co nejméně zdržoval. Jindra si u jednoho lepšího friendu sedl, aby se přezul z těžkých expedičních bot La Sportiva do lezeček. Jakmile to udělal, byl na skále jako vítr. Během pár minut přeskákal klíčové převislé spárové místo a s potížemi se dostal k našim nýtům. Ale dostal. Teď tam sedí a dává pro mě fix. Sice stále hubuje ohledně toho lezeckého materiálu. Cestou jsem shodil dva kameny, ale proletěly v bezpečné vzdálenosti od Standy.

Přečtěte si také:  Pozvánka na 32. ročník MHFF Teplice nad Metují

Další z dvanácti délek, které důvěrně známe, má Jindra za sebou! Hurá po jumarech za ním. Ptám se sám sebe, jak dlouho mně to vlastně trvá. Podle hodinek 18 minut na délku.

Štand je vlevo od široké spáry v kolmé žulové stěně. Na nohy pod sebou máme takovou malou polici s oknem, kde jsou přimrzlé kameny, a na kterých leží smotané žluté i modré lano. Jindra ještě stále hudruje, já si v duchu myslím, že by bylo lépe se soustředit na lezení. Ale moc mi to nejde, rozrušuje mě, že jsme udělali chybu v množství friendů. Stále přemýšlím, jestli jsem je ve své roztržitosti někde nenechal, i přesto že vím, že to co bereme nahoru, nebyla moje starost. Ale trpím sebeobviňováním, a tak se tím trápím! Zbytečně. Nic s tím tady nenaděláme!

Fix pro Standu je OK. Standa dole musí počkat chvíli než Jindra odleze v další délce alespoň k dalšímu tutovému jištění. To proto, abychom neseděli všichni tři v jednom štandu. Trochu zmatek v lanech. Počasí super, nefouká, teplo, slunce svítí, ani mráček. Ideální podmínky. Koukáme na sebe s Jindrou a v očích si vidíme, že je to dobré a pokud se nic nestane tak to dáme!

10:40 h

Povol, zavolá Jindra, když je ode mne pět metrů. Založil druhého frienda a potřebuje ještě kousek lan. Snažím se mu vyhovět, ale mám problém se zamotanými lany, která jsou tak metr a půl pode mnou naházeny na polici. Jsou zamotané, což je špatně. Potřebuje ještě tak třicet centimetru žlutého lana. Nejde povolit, tak za něj musím zatáhnout, aby Jindra dokázal cvaknout karabinu. Já si v tom okamžiku říkám, že až cvakne frienda, tak dám dohromady ty zpropadená lana, které jsou děsně zacuckované. Zatáhnu ještě deset centimetrů a v tu chvíli se pod chuchvalcem zamotaných lan vynoří i kámen, velký jako moje hlava a sune se dolů po ledu. Nedosáhnu na něj nohou, nemohu se víc pohnout, protože bych strhl Jindru.

Ve zlomku sekundy kámen opouští ledovou poličku a letí dolů. Vím, že je tam pode mnou padesát metrů Standa. Je tam na jednom laně opuštěný a míří na něho ten kámen. Koukám na trajektorii toho balvanu a po prvním odrazu od skály se snažím odhadnout jeho budoucí dráhu ještě předtím, než zavolám BACHA ŠUTR!!!!!!! Zapomněl jsem na Jindru a křičím z plných plic. Vidím, jak ta neforemná kamenná hlava míří přímo na Standu. Ještě dvacet pět metrů letu a pak ho trefí přímo do hlavy. Jsem bezmocný a modlím se jenom, aby se alespoň trochu Standa někam pohnul. Je mi jasné, že se nahoru podívat nestihne a ani nemůže. Snad mu pomůže intuice a stačí se posunout dvacet centimetru doprava. Proboha, udělej to! Další vteřinu nic. Zatím se Standa nepohnul. Vidím to shora, jako na dlani. Jindra jenom ví, že něco letí, ale je hluboko v komínové spáře, takže to divadlo nevidí. Už jenom půl vteřiny a kamenná hlava trefí Standovu přilbu a to bude konec! Posledních pět metrů letu. Koukám dolů a vidím, že Standa se instinktivně pohnul a nakrčil ke skále. Ví, že na něj něco letí. Modlím se a doufám, že při současném pozičním rozložení by to mohlo dopadnou lépe, než to před vteřinou vypadalo!

PRÁSK. Koukám, jak kámen plnou silou trefil Standův batoh, velkou silou i jeho krčí obratle. Napadlo mě, že tohle se dá přežít! Teď se probral i Jindra a ptá se, co se děje. Dochází nám to, a čekáme a voláme na Standu. Neodpovídá, ale zdá se mi, že se hýbe. Pak slyším, jak skučí bolestí. Snaží se podívat nahoru na nás.

S Jindrou se nám honí v hlavě jediná otázka. Čekáme dlouhé vteřiny na odpověď. "Nevím co mi je, ale děsné to bolí a brní mně nohy", slyšíme ze spodu. Trochu úlevy! Žije! Adrenalin je vypuštěn a odpuštěn a díky tomu se s Jindrou nesmyslně vteřinu smějeme, ale pak opět již z vážné tváře zjišťujeme další Standovo poškození. Prosíme ho, aby k nám dojumaroval a dochází nám, že asi končíme. Netrvá dlouho a je u nás. Bolí ho děsně záda  a brní ruce. Vyhrnuji mu košili, vidím děsnou odřeninu a modrou skvrnu zezadu na krku tam, kde je druhý, třetí a čtvrtý obratel. Žádná krev. Musíme dolů. Standu popadl bláznivý nápad, že když ho teple oblečeme, může to tady v těch dvou nýtech přečkat a počkat na nás třeba těch patnáct hodin než to dolezeme. Cestou zpět ho vyzvedneme. Je to děsná hloupost, kámoše tady nemůžeme nechat, přece se o něj musíme postarat. Jedeme nekompromisně dolů.

Přečtěte si také:  Zveme vás na HUDY lezecké akce

15:00 h

Plus čtyři hodiny a sedíme a svačíme dole na ledovci, po kterém jsme již mnohokrát prošli křížem krážem. Standu bolí záda a jediným našim cílem je nemocnice. Snad to nebude nic vážného. S Jindrou máme podvědomě strach, aby se Standovi cestou nic nepřihodilo, a aby se jeho stav výrazně nezhoršil. Ještě dojíme malou čokoládu a jdeme do Superioru, a pak do Chaltenu a do nemocnice. V nejhorším zavoláme helikoptéru.

Máme do Superioru už jenom hodinu po rovném ledovci. Standa s Jindrou se pro jistotu navazují na lano, já mam jenom úvazek a batoh stejně těžký jako Jindra. Standa jako náš zraněný, jde na lehko a jako první ve stopách, které jsou hluboké a na slunci již trochu rozbředlé. Koukám Jindrovi na záda a nohy jak se pravidelně snaží najít nejoptimálnější šlápotu. Hlavou se mně neustále honí, co jsme posrali a co se mohlo stát. Mám pocit viny a dumám, proč já takový opatrný na všechno shodím kámen na kámoše. To se mně ještě nestalo za třicet pět let lezení po horách. Mám výčitky svědomí. Koukám na nohy Hudyho, mám trochu zamlžené brýle. Je to už jenom kousek po rovině.

15:30 h

Nohy se propadly do hloubky, nic pod nimi není. Nějak to nedrží. Instinktivně roztahuji ruce a snažím se zachytit, i když nevím v té rychlosti čeho. Stále padám do hloubky pode mnou, ale konečně to žuchlo. Ještě více a silněji roztahuji ruce. Zastavilo se to. Z hrdla se vydral jeden výkřik. Padal jsem rovnoběžně s trhlinou, ale na poslední chvíli mě batoh, který mám na zádech, trochu natočil tak o šedesát stupně, takže ruce nepropadly pod okraj trhliny.

Koutkem oka pod sebou vidím tu obrovskou modrou až černomodrou neskutečně hlubokou ledovou díru. Uvědomuji si, že kopáním do vzduchu jako oběšenec těsně před smrtí nic nedokáži, jenom mohu způsobit, že se ty kousky sněhu, za které visím, utrhnou a já poletím do pekel. Ještě jsem si stačil všimnou, že Jindra již jako vždy zareagoval nejlépe, jak mohl. Pár skoků a je u mne. Má vyděšený výraz, který u něho není normální, ale podvědomě se mu nedivím, asi má důvod! Moc se nehýbu a je mi jasné, že jenom klid odvrátí jasnou smrt v ledu a tichu ledovce. Trochu se ho přidržím, ale jenom trochu, tak abych ho nestrhl s sebou. Domlouváme se co dělat.  Jindra se mě  snaží cvaknout do sedačky. Cítím jak pod jednou rukou, pod pravý sníh povoluje. Hudy špatně cvakl moji odsedku, ale to už přibíhá Standa a já si omotávám lano okolo levé ruky. Ale není vyhráno. Mohu je tam strhnout, takže klid!

Podařilo se mně trochu navalit dopředu na trhlinu a v tom čase se Jindrovi konečně podařilo dobře procvaknout k sobě naše odsedky. Máme obličeje metr od sebe a vidím v jeho očích odvahu, zodpovědnost, a zkušenost. Co vidí on v mých očích nevím, ale jistě si o tom ještě v životě popovídáme, až se odsud dostanu - pokud se nám to  podaří. Standa leží na sněhu pět metrů od nás, a já se pomalu sápu po Hudym nahoru z obrovské ledového hrobu. Vím, že jsme to zase zvládli. Slyším TY PÍ.O!  Ležíme oba dva vedle sebe na sněhu a víme, že žijeme. Koukám na něj a vidím, že má ještě teď strach. Standa je od nás na čtyřech na sněhu a nevěřícně kouká. Jak se vzpamatujeme, jdeme se podívat opatrně na kraj trhliny. Odhadujeme ji tak na metr a půl širokou a více jak třicet metru hlubokou. Dál nevidíme, lomí se do převisu. Tak to by byl konec. Kurňa to byla klika!

Tak jdeme dál a rychle Standu dostat do nemocnice. Po vyšetření má Standa zlomené dva obratle, ale to se uzdraví. Moc se mu omlouvám. Napsat, že jsem nechtěl, postrádá logiku. Jediné co se dá napsat, že to se v horách stává. Stando, promiň.

snímky zlomených obratlů Standy Štěpána

snímky zlomených obratlů Standy Štěpána

Více fotek z provýstupu po návratu...

Napsal: Michal Brunner

Související článek:

Jindřich Hudeček o prvovýstupu v Patagonii

Štítky článku

Pin It on Pinterest