Dramatické chvíle pod Anetem

Hory jsou nevyzpytatelné. To je známá věc. Jak mávnutím proutku se situace může změnit a z pohody se rázem stane boj o přežití. Svoji zkušenost s tím má Štěpán, kterého společně s kamarády zastihla blesková povodeň ve španělských Pyrenejích.

titulní

„Kam jedete letos na dovolenou?“ „Do Španělska.“ „Super, takže pláže, moře, sangria, kalba až do rána, co?“ „Válet se na pláži není můj styl. Já radši do hor. Ale jinak plánuju pohodovou dovolenou, to jo...“

Pico de Aneto – nejvyšší hora Pyrenejí, 3404 m n. m.

Relativně pohodlný výstup na vrchol je možný ze dvou stran, nejoblíbenější a turisty nejčastěji využívaný je ze severu od chaty Refugio de la Renclusa (cca 5 hod). Doporučuje se vybavení na ledovec (mačky, cepín), protože závěrečná část výstupu vede po horském ledovci.

Balíme na trek v Pyrenejích

Ona: „Však stačí plavky a kreditka.“

Já: „Letos sice jedeme na lehko, ale ne až zas tolik. “

Malá velikost batohu byla už loni na Madeiře v tunelech podél levád velkou výhodou. Letos se váhu zavazadel snažíme ještě o něco snížit. Nejen pro její chromá kolena, taky pro moje achilovky. Počítáme s tím, že budeme zase zdrojem mnoha vtipů a nešťastných pohledů dvou kamarádů, kteří jedou s námi a trápí se s klasickou čundráckou velikostí krosny.

Nejvíce se dá ušetřit na jídle. Žádné konzervy, všechno sušené. „Dobrý hostinec“ z minulých výprav  nahrazuje strava Travellunch. Přemýšlíme zda vzít plnohodnotný stan, nebo pouze plachtu, která se zavěsí na trekové hole. Nakonec jsme vyměkli, v srpnu by sice mělo být stálé a pěkné počasí, ale ten vítr tam může být nepříjemný. Je to přeci jen dovolená – nezkracujeme kartáčky na zuby, balíme šachy proti trudomyslnosti a bereme také 700 ml tvrdého alkoholu v ověřené hliníkové lahvi. Takže nalehko nakonec letos znamená 12 kg na jedno odbavené zavazadlo a v tašce na palubu letadla máme jen svačinu a foťák. Nic moc, ale zlepšujeme se.

Kvůli bolavé achilovce nenosím vysoké pohorky 


31. 7. 2017, 13:00, Espot, Španělsko
0001

Situace znalý řidič dálkového autobusu z Barcelony nás vyhazuje v údolí u benzínové pumpy a místní podnikavci nás taxíkem přibližují do městečka ležícího na dálkové trase GR11 v národním parku Aigüestortes i Estany de Sant Maurici. Trochu jsme si zkomplikovali situaci tím, že jsme si s sebou vzali jen plynový vařič. Bomby s tím správným (šroubovacím) závitem se nám podařilo koupit až v posledním možném místě. Že to jde, jsme sice měli potvrzené, ale jen španělským emailem psaným pomocí překladače na Googlu. Pohodlnost při obsluze vařiče a jeho váha nás nakonec stála 20krát více než kamarády, kteří vsadili na jistotu a vařili na benzínu.

U jezera Sant Maurici jsou v převaze běžní turisti, ale jejich počet postupně ubývá, jak stoupáme výše. Mám fungl nové trailové boty od La Sportivy. Vysoké pohorky nemohu nosit kvůli bolavé achilovce, takže již čtvrtým rokem úspěšně zdolávám hory v nízkých běžeckých botách. Letos mám novinkové Akyry. Jejich zářivě žlutá barva přes den oslňuje kolemjdoucí Španělky, večer odhání komáry, a v noci ve stanu nahrazuje čelovku.

Na konci prvního dne bychom měli tábořit poblíž jezera u chaty Refuge d´Amitges. Pravidla národního parku sice nocování ve stanu tolerují, ale až po osmé hodině. Jelikož místní nařízení vždy respektujeme, každý večer nejdříve najdeme pěkně schované místečko, aby z okolí nebylo vidět, jak stavíme stan před osmou hodinou.

První vrchol je dobyt

2. 8. 2017, 14:00, Montardo 2833 m n.m.

Dobře jsme se na to vyspali, včerejší kemp byl z těch luxusních – rovný podklad, výstavní jezero, závětří, že se dalo bez obav vařit i hrát karty. Záda bolí, spáleniny od slunce jsou, instantní strava nabourává pravidelný trávící rytmus. Prostě dovolená. Pohoda!

Vrcholové foto z Montarda, výhled na jezera okolo chaty Refugi dera Restanca, v pozadí Pico de Aneto obklopené ledovcem

Vrcholové foto z Montarda, výhled na jezera okolo chaty Refugi dera Restanca, v pozadí Pico de Aneto obklopené ledovcem

Dnes kličkujeme mezi jezery, chvíli nahoru, chvíli dolů. Batohy jsme schovali pod pláštěnky dole na rozcestí s vírou v dobré srdce všech turistů a posledních 360 výškových metrů vyběhli jen s pytlíkem vrcholových bonbónů a foťákem. Skoro nahoře nás překvapilo stádo krav. My jsme je nepřekvapili, byli jsme jim ukradení. Výhledy fantastické, zkoumáme vzdálený vrchol Pico de Aneto, nejvyšší bod Pyrenejí. Je vidět i slibovaný horský ledovec. Přestože za posledních 100 let v Pyrenejích ubylo 90 % plochy ledovců, Glaciar del Aneto se ještě drží. To je náš cíl. Poslední den treku máme v plánu, dá-li počasí, na něj vystoupat.

Tak dneska to byl Mordor

4. 8. 2017, večer, jezero Ivons de l´Escaleta

Ale dobyli jsme třítisícovku, Tuc de Moliéres (3010 m n. m.). Začátek dne byl dost jednotvárný – 6 hodin ve vedru furt nahoru. 1500 výškových metrů je jako exkurze různými rostlinnými pásmy, až zůstane jen kamení. Trochu nervy s vrcholovou horolezeckou prémií, ale následný sestup do dalšího údolí byl senzační. Po překonání sněhového pole nás čekala zvláštní ledovcem vyhlazená krajina, kde si turista pohodlně vykračuje jako pán. Za slunečného počasí spokojeně hltáme „Evian“ z ledovcového potůčku a každý si vybíráme vlastní cestu dolů do údolí. Akyry s přilnavostí neměly problém ani na vlhkém povrchu. Kdyby pršelo, kamarádi s tvrdými Vibram podrážkami by to měli ještě o dost zábavnější.

Ledovcem vyhlazený povrch pod Tuc de Moliéres

Ledovcem vyhlazený povrch pod Tuc de Moliéres

Další krásné místo na nocování. V Pyrenejích to snad asi jinak nejde. Každý den nové údolí, každý večer jiné pohledy. Večerní mlha a mraky se přelévají přes sedlo do údolí, aby se po chvíli rozfoukaly. Odpočíváme, pozorujeme klidnou a hypnotickou hladinu jezera Escaleta, užíváme si klid místa a samotu, dneska si to zasloužíme. Zítra nás čeká lehký den a večer táboření u chaty Refugio de la Renclusa, odkud vyráží většina turistů dobýt vrchol Aneto.

Nabíráme síly před výstupem na Pico de Aneto

5. 8. 2017, 15:00, louka u Refugio dela Renclusa, 2100 m.n.m.

Dnes odpočinkový den před zítřejším náročným výstupem. Nejřív byl sestup kouzelným údolím plným krav, pak procházka deltou říčky nad vodopády d´Aiguallut plnou turistů a nakonec kratší výstup k chatě, během kterého jsme i s bagáží předbíhali nedělní španělské výletníky. Teď se válíme na louce u chaty Refugio dela Renclusa, čekáme než bude oficiálně povolené postavit si stan a prohlížíme si spolunocležníky, kteří se také zítra chystají dobýt Pico de Aneto: Italové, kteří umí anglicky pár slov a o to víc si chtějí povídat, skupina španělských adolescentů, kteří spí ve stanu snad poprvé v životě, zkušeně vypadající dvojice Poláků a nakonec, světe div se, organizovaný zájezd českých turistů.

Dramatický únik na poslední chvíli

Malebné údolí a kempovací louka u chaty Refugio dela Renclusa

Malebné údolí a kempovací louka u chaty Refugio dela Renclusa

6. 8. 2017, 1:36, louka u Refugio dela Renclusa, 2100 m.n.m.

Za necelé 4 hodiny bychom měli vstávat, ať vyrazíme nahoru na Aneto mezi prvními. Zatím jsme toho moc nenaspali, prší a posledních pár hodin dělají blesky ve stanu diskotéku. Předpověď sice naznačovala déšť, ale takto vytrvalou bouři s kroupami nikdo nepředpokládal.

Do stanu kupodivu neprší, ale nervozita stoupá spolu s vodou v předsíňce a s tím, jak se ze stanu stává vodní postel. Zkušeně dávám boty dovnitř, aby jako neuplavaly, že... Přece už musí přestat pršet!

Ozývá se šílený hluk, jako by se 10 metrů nad námi vznášel vrtulník. Ale co by tu dělal v takovém počasí a v noci? Plánujeme evakuaci do chaty, balíme péřové spacáky do voděodolného vaku. Balíme, ale balíme pomalu. Kravál zvenku spolu s náhle se vzdouvající stěnou stanu nás k opuštění stanu konečně přesvědčil. Problém je ten, že písek zanesl zip u východu ze stanu a nejde otevřít.

„Boty si teda vezmeme, až vylezeme ven, jo?“ Odpověď neslyším, ztrácí se spolu s ní ve stanu bortícím se pod mohutným proudem vody. Odtrhávám tropiko stanu a přitom ztrácím čelovku. Oba jsme se, nevím jak, dostali ven a bez dlouhého přemýšlení se v proudu vody, bahna a kamení snažíme spolu s ostatními, kteří na louce kempovali, dostat do bezpečí horské chaty vzdálené asi 300 metrů.

Takže my poletíme vrtulníkem?

6.8. 2017, dopoledne, louka u Refugio de la Renclusa

Záchranář z Guardia Civil: „Ano, kdo nemá boty a oblečení poletí vrtulníkem, dolů to je docela štreka a část chodníku je poškozená.“

Ale máme aspoň pasy a oba spacáky, jo! Suché! Někteří šťastlivci, kteří na louce u chaty kempovali s námi, poletí taky vrtulníkem. Těm zůstal kartáček na zuby. A triko a trenýrky, ve kterých spali. Jinak nic. Také nemají boty, stan, karimatky a vlastně nemají na rozdíl od nás vůbec nic. Bleskovou povodeň nikdo nečekal, ani místní. Prohnala se celým údolím, zaplavila louku a vytvořila z ní suťové pole. Uvěznila skupinu horolezců v jeskyni. Uvěznila některé lidi pod vodou ve vlastních stanech a ti by se utopili, pokud by je ostatní prchající doslova nevyrvali ven.

Pořád nevěřícně přemýšlíme o tom, že se nikomu nic nestalo. Nevěřícně také koukáme na ty, kteří se stále chtějí vydat nahoru dobýt vrchol. Spali totiž v chatě a nic jim nechybí. Ale záchranáři na vrchol dnes nikoho nepouští. Hory nás tentokrát ušetřily, asi jsme během putování ukázali dostatek pokory a respektu.

Ale ty odplavené Akyry mě stejně mrzí. Tak si alespoň holky mohou udělat fotku se záchranáři v uniformě...

04

Malebné údolí a kempovací louka u chaty Refugio dela Renclusa – znovu, tentokrát s naplavenou sutí

05

La Sportiva Akyra

La Sportiva Akyra a její náhradnice poskytnutá chatou Refugio dela Renclusa

Akyra je doma! Přežila to!

25. 8. 2017, Praha

Teda jenom jedna. Našli ji borci z Guardia Civil dole v údolí při odklízení následků povodně (asi zářivě svítí i zavalená bahnem) a do Čech mi ji dovezli povodní spřízněné české duše.

akyra-doma

Odebírat

Pin It on Pinterest