Expedice Satopanth – přírodě neporučíš

Naši ambasadoři, bratři Ondra a Jirka Švihálkové, se vrátili z pokusu o sjezd krásné indické sedmitisícovky Satopanth. Hora kluky na vrchol sice nepustila, rozhodně však z jejího úpatí neodešli s prázdnou. Právě naopak, domů si přivezli pěknou řádku zkušeností a zážitků.

Satopanth

Dlouhá modlitba nad prameny posvátné Gangy

Tak jsme se vrátili. Pro tentokrát s prázdnou. Ale zas tolik si z toho neděláme, protože přírodě neporučíš. Vždyť nedává právě ta možnost neúspěchu horolezectví smysl? To je přece celý princip dobrodružství – jedeš někam a nevíš, jak to dopadne. Tak tentokrát to dopadlo bez vrcholu, ale minimálně se nikomu nic nestalo – a to není málo. Vždyť už jsme zažili i výpravy, z kterých se všichni kamarádi nevrátili, a proto už dávno víme, že šťastného návratu si člověk musí vážit. Tady v Česku začíná zrovna léto, pro nás, ač lyžaře, je to nejhezčí část roku. Asi sami dobře víte, kolik krásy se dá v létě zažít. Skály, voda, smích, pivo na zahrádce před hospodou. Kvůli tomu všemu má smysl se vracet a na kopcích to vzdávat, pokud vám zrovna okolnosti nejsou nakloněny.

Satopanth_18

Když jsme dorazili do base campu, bylo všude sucho, holé kameny, a sněhová čára ležela o nějakých sto výškových metrů nad námi. Ale hned druhý den to začalo. Obloha nad Garhwalským Himálajem se zatáhla a začalo sypat. Shivling i ostatní vrcholy zmizely. Ze začátku nás to nijak nerozhodilo, ale jak sněhu přibývalo, naše nálada posmutněla. Sněžilo celé tři dny. V základním táboře napadlo skoro půl metru, nahoře na kopci však ještě mnohem, mnohem víc. Hned nám bylo jasné, že tohle se nemělo stát. Že teď už budeme až do konce expedice tahat za kratší konec provazu. Vždyť měla začít hlavní horolezecká sezóna, ale namísto toho byl náš tábor sevřen v ledovém obětí paní zimy. Teplota v noci klesala až na -17 °C! Tady dole! A přes den se stěží dostávala nad nulu. Jezero Vasuki Tal, kousek pod námi, už ani nerozmrzalo. A sníh netál... Teď by bylo zcela nemyslitelné, aby na tato místa dorazili nosiči. Ti sem ještě před pár dny přišli jen v žabkách! Takže teď už jsme byli opravdu odříznuti od zbytku světa. Malá osada stanů poblíž indicko-čínské hranice. Na mysl se kradly úvahy o tom, že řeči o rozkolísaném klimatu jsou pravdivé. Jak jinak si to vysvětlit. Horolezecké sezóny už nevychází tak přesně jako dřív. Ani tady, ani jinde na světě. Bohužel. Styčný důstojník říkal, že loni touhle dobou neviděl za celý měsíc ani vločku. Dostali jsme Černého Petra...

Satopanth_12

Pak se slunce konečně zase ukázalo, bylo však bledé a nemělo sílu. Dny ubíhaly. Sněhové podmínky se pomalu, ale přece, začaly zase dostávat do normálu. Byl čas začít makat. Postavili jsme C1 v 5200 m a potom C2 v 5800 m. Vše za strašného úsilí kvůli hlubokému sněhu. Bylo to k vzteku. Věděli jsme, že v těchto místech chodí horolezci za normální situace ještě po suchu! Výše nad C1 potom po více či méně nosném sněhu. Přesto jsme to zkoušeli. Čtrnáct dní jsme čekali, jestli se podmínky vrátí do normálu. Tábory byly připraveny, tedy i cesta k vrcholu. Společně s Alenou Zárybnickou jsme vytipovali okno vrcholového počasí a vyrazili jsme. Bylo skutečně nádherně! O to větší přišlo zklamání, když jsme se v brzkých ranních hodinách, ve výšce 6150 m, otočili dolů k sestupu. Toho sněhu bylo příliš. Z výšky 5800 m jsme sjeli na lyžích a namalovali tak naše první oblouky v nejvyšších horách světa. V té chvíli to však byla slabá útěcha pro naše rozbolavělé duše. V Himálajích zrovna začínal nový den.

Satopanth_11

Ale strávili jsme tři týdny zcela osamoceni hluboko v Himálajích. Jen čtyři kamarádi, dva kuchaři a styčák. Není už tohle krásné, v porovnání s přelidněnými osmitisícovkami a jinými kopci, které jsou dnes už pro pravé horolezectví nenávratně ztraceny? Na vlastní oči jsme spatřili prameny posvátné řeky Gangy, kterak vyvěrá zpod mohutného himálajského ledovce. Místo, které chce jednou za život spatřit každý hinduista. Viděli jsme himálajské jestřáby kroužící nad našimi stany a kamarádili se s kavkami, kterým jsme dávali zbytky našich jídel. I oni jsou zde hosty, říkali naši kuchaři – buddhisté. Ano, i to jsme poznali – místní lidi, naše kuchaře, tak rozdílně smýšlející oproti nám, Evropanům. Přesto nás hory a syrový pobyt v nich rychle sblížily. A my si mohli vyprávět, zatímco venku zuřila vánice. Oni nám o svém životě, my jim o tom našem. Tisíce rozdílů, které se však tady, vysoko v horách, setkávaly s porozuměním.

Satopanth_7

Viděli jsme i slavné vrcholy Shivling, Bhagirathi a Žraločí ploutev Mount Meru. Vylezli jsme do 6150 metrů, kde jsme se museli otočit kvůli příliš riskantnímu množství nového sněhu, a v tom rozhodnutí bylo tolik sounáležitosti a kamarádství na laně, kolik jen může být, když se dva lidi alespoň pokusí o něco pro ně nového a velkého. Mimo tohle všechno nám výprava dala i čas přemýšlet, což je věc, které se už lidem v dnešním rychlém světě příliš nedostává. Dala nám čas se na chvíli zastavit a uvědomit si, co je v životě skutečně důležité a co ne. Utříbit myšlenky, zabojovat o vrchol a vrátit se zpátky do života.

Satopanth_17

Je snad tohle všechno málo? Ne, určitě není! Ačkoliv někde hluboko občas bodne osten zklamání, že tentokrát to zkrátka nevyšlo. Ale i od toho jsou hory – učí nás, že ne všechno lze ovlivnit a že trpělivost je ctností, která v ,,civilizovaném“ světě pomalu vymírá.

Satopanth_9


Kejda Ski TeamKejda Ski Team

Brněnští bratři Švihálkové alias Kejda Ski Team jsou jedněmi z nejúspěšnějších českých skialpinistů posledních let. Na svém kontě mají sjezdy šesti šestitisícovek v jihoamerických Andách (Ranrapalca, Tocllaraju, Nevado Copa v Peru a Huayna Potosí, Illimani a Sajama v Bolívii). S lyžemi na nohou navštívili i další exotické destinace jako je Nepál, Maroko nebo Norsko. Jakožto aspiranti na mezinárodní horské vůdce UIAGM se začínají věnovat profesionálnímu guidingu skialpových výprav a expedic.


Odebírat

Pin It on Pinterest