GABRETA – Z deníku začínajícího dobrodruha

Bouře, kroupy, sníh, vítr, ostré slunce, rýže a la Stroganof, sedm nových kámošů a sranda od startu až do cíle. Jaká byla Gabreta 2017 očima geoložky a blogerky Báry?

Gabreta 2017

Když mi z HUDY zavolali, zda bych se nechtěla zúčastnit testování outdoorového vybavení v přirozeném biotopu dobrodruhů, tedy jít několik dní natěžko divočinou, zrovna jsem u stolu popíjela čtvrté kafe a foukala si na nalakované nehty. Sportovním výzvám se nevyhýbám, ale extrémní tělesné nepohodlí si dokážu docela dobře odpustit.

Filozofie putování s názvem Gabreta mě ale přesvědčila, že bych mohla udělat výjimku. Tedy, prvně jsem si vygooglila, že Gabreta je keltské jméno pro Šumavu. Tehdy jí říkali Země kozorožců. Tři dny strávené v lese bez absolutního dotyku civilizace mi začaly připadat příjemně romantické. A při setkání s pestrou sebrankou dobrodruhů sahajících od hasiče, přes básníka až po vojandu z povolání mi bylo jasné, že nudit se navzájem nebudeme. Zahodila jsem mobil do nejbližšího křoví a společně s ostatními jsem se vnořila do zeleně lesa, abychom otestovali outdoorové vybavení v reálných podmínkách prázdninového zatížení.

S sebou jen to nejnutnější

Rozhodla jsem se, že putování absolvuji jen a pouze s vybavením, které jsme k tomu účelu dostali. Žádná fidlátka navíc, tedy krom pár drobnůstek, které holka s sebou nutně potřebuje, ale nahlas to nikdy nemůže přiznat. Jako třeba pinzetu a paklík voňavých kapesníčků. Můj batoh tedy obsahoval jen to nejnutnější – spacák, karimatku, lahev s vodou, jídlo v pytlíčcích, čelovku, hůlky a oblečení, které jsem zrovna nemusela mít na sobě.  Stan, vařič a nádobí nesl můj parťák. Přece jen jsem jen slabá zrzka.

Prověrka naší výbavy bouří

Ráno bylo větrné a slunečné, v poledne se zatáhlo a na hlavy se nám spustil kompletní sortiment přírodních katastrof (krom tornáda a náletu pažravých kobylek). Bouřku ohlušující tak, jak umí být jen v pořádných kopcích, vystřídaly kroupy, kroupy přešly ve sníh. Ještě nikdy jsem v červnu neměla vlasy plné sněhových vloček! Následná průtrž mračen opravdu prověřila nepromokavost našich bund i bot. Stáhla jsem hlavu do suchého prostoru vymezeného blankytně modrým goretexem a podobna želvě kráčela dál za skupinou. Cesta plynula v příjemném hovoru. Díky odlišnosti našich povolání, ale společné vášni pro přírodu, hory a sporty, bylo pořád o čem povídat.

gabreta

První degustace expediční stravy

Na nocoviště jsme dorazili v dobrém rozmaru a nastalý večer si okořenili degustací expediční stravy. Jako nejlepší vyhodnotili přítomní gurmáni kuře na kari a rýži a la Stroganof, i když já osobně jsme si nejlépe šmákla na hovězím s bramborem.

Hlad je sice znám jako nejlepší kuchař, ale i po odečtení jeho působení musím přiznat, že kaše s kousky slaného masa bagrované lžící mi chutnaly jako mana nebeská. Na druhou stranu snídaně v podobě vloček s musli, které se zalily vodou, mi úsměv na rtu po ránu nevykouzlily. Možná, kdyby je dělali s příchutí dvojitého espressa.

Každopádně poslední večeři jsme pojali jako soutěž o to, kdo z omezených surovin a pytlíčků vykuchtí nejlepší trachtaci a výsledky byly vysoce poživatelné! Moji výživu kazilo jen to, že jsem postupem putování dokázala ztratit nejen lžíci, ale druhý den i vidličku a třetí nůž, takže jsem do cíle došla jako někdo, kdo se pase pomocí tenké čepele svého švýcaráku. Ale představa, že v mém batohu určitě žije nějaký spokojený vidličkožrout, mě s tak omezenou formou příjmu potravy  smířila.

Nečekané překvapení v podobě Máry Holečka!

Druhý večer byl okořeněn setkáním vpravdě inspirativním. Slibované překvapení, které jsme si v divokých představách malovali jako stejky s pivem, se zhmotnilo do jednoho z nejhezčích mužských zadků, jaké jsem kdy měla možnost si pět vteřin prohlížet. Poté se k nám otočil i zbytek známého horolezce a sám slavný Mára Holeček nám udělal luxusní soukromou přednášku o tom, jak si co nejefektivněji zabalit batoh na výpravu.

S nadšením jsme si vyslechli jeho expresivní výčet všeho, co s sebou opravdu nepotřebujeme a že každé cedulka i kinklající se zbytečnost jen zatěžuje naše záda a zpomaluje naše nohy. Kvitujeme jeho snahu a s vděčností zmrzlíků vsakujeme do sebe super vína, která k přednášce přinesl jako bonus.

Topinková Bára

Poslední den střídá krása nádheru

Den předtím jsme se v pařáku brodili loukami a potokem, ve kterém jsme se koupali a současně filtrovali vodu. Teď jsme vystoupali až do nebe Tříštoličníku a před námi se otevřel úchvatný výhled na Alpy. Neváhala jsem a jako pravá zástupkyně pražské kavárny na chvíli využila skulinu mezi světem divočiny a civilizace a výhled doplnila jedním točeným z přilehlého bufetu. A šlo se dál, po hřebeni ofukovaném ostrým sluncem a větrem, díky kterým jsme všichni chytli barvu zralých broskví. Sestup k Plešnému jezeru uzavřel naše putování a do města jsme se vrátili s nepopiratelnou nechutí někoho, komu právě uzmuli kus ráje.

Během Gabrety jsme zažili celou kolekci počasí i krajiny, přednášku nejznámějšího českého dobrodruha a vločky ve vlasech v době, kdy z nebe padají spíše zralé třešně. Viděli Alpy z hraničního pásu našich hor.  Zachránili ptačí mládě u cesty a dali ho zpátky do hnízda. Poznali lidi, na které bychom v normálním životě nikdy nenarazili a - v mém případě – ochutnali dobrodružství, do kterého bychom se normálně nepustili a které bude odteď naší součástí a každoročním chlebem. Díky za tu zkušenost!

Podívejte se na vzpomínkové video na HUDY Gabreta 2017:

Přečtěte si, jak obstálo vybavení na Gabretě:

GABRETA díl I. – Testovali jste na vlastní kůži

GABRETA díl II. – S vlkem do šumavských hvozdů

Odebírat

Štítky článku

Pin It on Pinterest