Macocha – Svět krásy, ticha a strachu

Propast Macocha je místem, kde si při lezení nevystačíte pouze s lanem a pár expreskami. Nutně musíte přidat pár kilo železa a taky pořádnou dávku odvahy. Hákování totiž vůbec není pro slabé povahy, ale jak říká náš kamarád Fil, za ty zážitky ta trocha strachu prostě stojí.

Macocha_05

Konec roku se u mě již deset let nese ve znamení hákování v Macoše. Proč se do tohoto podivného a z dnešního pohledu zpátečnického stylu lezení pouštím znovu a znovu? Na to se snažím právě těch deset let přijít. Asi to bude především magií onoho místa, jinde totiž až na pár výjimek technicky nelezu. Už při samotném vstupu na dno propasti přichází zvláštní pocit, který se nedá s ničím jiným moc porovnat. Radost z přelezu sportovky nebo rozklíčování těžkého boulder problému patří k úplně jinému druhu emocí. Kdo to nepozná na vlastní kůži, nepochopí. Mě však tato směsice pozitivních a negativních pocitů neskutečně nabíjí a nedokážu bez ní alespoň jednou v roce být.

Letos jsme s Houbou vybrali cestu Americké hrátky, jejíž klasifikace atakuje stupeň 5A4. Pro neznalé vysvětlím. K vylezení dané musíte být připraveni na úseky volného lezení do obtížnosti 5 UIAA a k tomu mít, slušně řečeno, tak trochu „vymazáno v hlavě“. Mohou vás totiž potkat několikanásobné kroky přes háčky, stloukané skoby, nedržící friendy a různé podobné šílenosti, které je lepší si snad ani nepředstavovat. Triu Weisser, Lidinec, Kastner se před 22 lety povedl docela zajímavý kousek, kde všechny tyto dovednosti upotřebili v hojném množství. Zrovna se vrátili z Yosemit, a tak se při průstupu nové cesty v naší nejvyšší skalní stěně nejspíše nechali inspirovat.

Macocha_01

Nejhorší je prý hned první délka, a to rovnou na samotném začátku. „Na to už je potřeba docela kumšt,“ říkali mi všichni. Nevadí, nějak se s tím poperu. Vyzbrojen snad tunou železa jsem tedy nastoupil. Už dosáhnutí na úvodní nýt nebylo úplně zadarmo. Při pohledu vzhůru jsem však pochopil. Převislá holá deska se systémem jemných trhlin nedávala ani tu nejmenší šanci na bezpečný průstup. Nechci to nějak zbytečně dramatizovat, ale fakt jsem se začal dost bát.

První skoba držela kupodivu dobře. Po pár dalších, z nichž každá zhruba třetí byla naštěstí tutová, jsem si na onen pocit nejistoty zvyknul. Hlava se přepnula do rutinního módu a přestala řešit šedivou realitu. Nacházel jsem se téměř mimo prostor a čas. Po chvíli následoval první opravdu nepříjemný krok. Do rozšiřující se spárky jsem vložil čok a zboku ho přitloukl skobkou. Ani nevím jak, ale už sedím v dalším lepším jištění. Těch pár sekund přes tu šílenost jsem nějak ze vzpomínek vytěsnil.

Macocha_03

Dále následovaly nějaké jedničkové skoby a horizontální traverz po háčcích. Doprava jsem se raději moc nedíval, zvětšující se vzdálenost od skoby by mi jistě neudělala radost. Druhá délka vypadala poněkud lépe. Tupé přecvakávání a sem tam háček. Na třetí délku jsem se těšil. Od Pawla jsem slyšel, že se jedná snad o nejhezčí hákovací délku v Macoše. Měl pravdu. První polovina vedla trhlinou na samé tutové friendy a vklíněnce. Když se porucha v jinak kompaktní skále vytratila, následoval nýtový žebřík až na štand. Po téměř 40 metrech jsem tak dolezl na stanoviště bez jediné expresky. Chvíle na štandu mám také rád. Nejen, že si člověk odpočine, ale může i přemýšlet. O všem možném, to je jedno. Sedí si sám kdesi vysoko, ve tmě, zabalen v péřovce. Čelovka sekundujícího spolulezce hluboko pod ním. Z reality vás většinou vytrhne až udýchaný kompaněro snažící se vměstnat vedle vás.

Další délka začíná docela vtipně. Špatná skoba na spoďáka, háček a nic. Dupu do posledních příček žebříčku, to se v kombinaci s háčkovým pravidlem – seď jako pytel brambor – nedělá vždy úplně nejlépe. Beru kladivo a pokouším se jím zachytit zpuchřelou erární smyčku kdesi nade mnou. Povedlo se. Zbytek délky se snažím pouze nějak dobelhat na stanoviště. Potřebuji pauzu.

Macocha_06

Sem tam se ze dna ozve známý chorál, který průvodci pouští turistům na prohlídce. Člověka to vždy skvěle vyvede z instantní přítomnosti okamžiku. Začátek šesté délky je posledním těžkým místem. Pár nýtů, aby člověk nespadl na hlavu jističi, a tři háčky ve vrtaných dírkách. To by nebylo to nejhorší, pomineme-li fakt, že trvá docela dlouho, než člověk ty potvory najde. Z posledního musím odlézt volně. K dalšímu jištění je to dobrý metr a půl. V lezečkách, v létě a jen s expreskou u pasu by to nebyl až takový problém. Já však na sobě mám pohorky a asi tunu železa. Jsem unavený a je mi zima. No nic, když musím, tak musím.

Háčky nechávám v dírkách jako jištění. Sice pochybuji, že by vydržely, ale aspoň pro pocit. Dělám dvě tři tempa a jsem u starého nýtku. Rychle ho cvakám a valím dál. Spojuji dvě délky, a tak štanduji až na hraně v kolmém. Stojím na malé poličce, což je pro tělo docela úleva. Poslední dvě délky lezu zase naráz. Znám je už z přelezu cesty Pavoučí sítě. Nejhorší je oblézt tis v půlce stěny. Mezi jeho větví a skálou je asi 35 centimetrů místa, kudy se musím já i celá kovárna prosoukat. Žebříčky se zasekávají a když už si říkám, že jsem v pohodě, rozváže se mi bota. Je mi do smíchu, naštěstí.

Macocha_02

Houba délku žumaruje po tmě, protože se mu rozbila čelovka. Vše tak končí docela komicky. Řvu na něj, co jsem kde založil, a nechápu, jak si poradí se zmiňovaným tisem. Po chvíli je ale u mě nahoře. Povinné podání rukou na Desateru. Dobrodružství je u konce. Scházíme dolů ke vchodu do jeskyní a dáváme si v teple něco na zub.

Hákování rozhodně není pro každého. Nepotřebujete velké svaly, nedá se lézt bez trička a nikdo vám neudělá cool fotku v topovém madle. Místo toho vám bude zima, budete špinaví, sedření a vybátí jako blázen. U mě to vše ale kompenzují nevšední pocity, které jinde nezažiji. Už teď se těším na příští strach a ticho.

Macocha_04

Odebírat

Pin It on Pinterest