(Ne)vydařený výlet do peruánských And – část druhá

Výprava k zasněženým vrcholům v pohoří Cordillera Blanca pokračuje aneb druhá část povídání o cestě Káji a Slávka Matuškových do peruánských And!

Peru-33

Ráno bylo chladné, ale slunné. Vzbudily nás hlasy. Pár metrů od našeho stanu zrovna Peruánci balili tábor trekařů, kteří vyrazili už dřív, aby si vytvořili náskok před svými nosiči. Když jsem rozespalá vylezla ven, už se na cestu směrem na Punta Union vydávali i oni a spolu s nimi čtyři osli a jeden kůň. Rázem náš stan na louce mezi potokem a stezkou osiřel. Byla neděle ráno a vypadalo to, že všichni lidé se stahují z hor. To nám vůbec nevadilo. Krásné počasí slibovalo hezký výšlap.

Průzkum trasy

Nechali jsme v klidu slehnout snídani a něco po desáté vyšli s jedním baťůžkem úzkou pěšinou do základního tábora pod Alpamayem. Jak jsme stoupali, otevíraly se před námi čím dál tím úžasnější výhledy. Artesonraju se k nám natočila stranou, ze které ji většina lidi zná z loga filmové společnosti Paramount Pictures. Chyběly jen ty hvězdičky okolo. Proti nám se pak objevily velmi podobné stěny Quitaraju a Alpamaya, spojené ledovým hřebenem, který jsme potřebovali překonat následující den. Za dvě hodiny jsme byli v basecampu. Prázdno, nikde ani človíček. Čekali jsem nějaký ruch, stany a horolezce, ale nebyl tu nikdo. Slávek objevil na ledovci linii prošlapaných stop, a to nám dodalo ještě víc sebedůvěry pro další dny. Někdo už tudy šel a my nebudeme bloudit mezi trhlinami. Dobře naladění jsme se vydali zpět ke stanu, cestou snědli zbytek svačiny a dopili vodu. Těšili jsem se na to, jak budeme po zbytek dne vařit a odpočívat. A taky na zítřejší výstup pod jihozápadní stěnu Alpamaya.

Peru-14

Studená sprcha

Došli jsme ke stanu, odložili hůlky a každý svým vchodem vlezli dovnitř. Pak to přišlo. „Ty vole, kde mám cepíny? To snad ne!“, slyším z protější strany. Vidím Slávka, jak se drží zoufale za hlavu. Obejdu rychle stan a koukám na batoh, kde měl připnuté své Nomicy. V tom zděšení si ale nevšiml něčeho ještě horšího: „A kde máš boty!?“ Tím byl průšvih dokonán! Tři a půl hodiny naší nepřítomnosti stačily k tomu, aby se ze stanu ztratily věci, bez kterých se horolezec neobejde. Cítili jsme se bezmocní. Nikde nikdo, jen asi půl kilometru od nás stály nějaké nové stany. Slávek si vzal hůlky a rozběhl se k nim. Po chvíli se vrátil se zničeným výrazem ve tváři. Zloděje nedopadl, jen zjistil, že asi hodinu před naším příchodem šli stezkou dolů směrem do Caschapampy dva chlapi s třemi osli. Rozběhnout se za nimi dolů už nemělo smysl. Krádež musela být opravdu rychlá. Mé boty a cepíny pachatelé patrně neodnesli jen proto, že se nacházely na opačné straně, než ze které ke stanu přišli. Vše ostatní zůstalo na svém místě, dokonce i peníze. Kdyby raději vzali ty.

Peru-13

Během vteřiny se nám zbortily všechny plány pro následující dny. Najednou jsme zde neměli co dělat. Slávek upadl do deprese. Nezbývalo nic jiného než se dobře vyspat na cestu dolů, se stejnou zátěží, kterou jsme tak pracně vynesli nahoru. Tedy kromě dvou cepínů Petzl Nomic a jednoho páru bot LaSportiva Nepal Cube. Sen o Alpamayu se rozplynul.

Ponaučení pro nás? V Peru nejsme v Alpách! Nechat věci ve stanu tři dny bez dozoru? Zapíchnout skialpy do sněhu před chatou? Neexistuje! Já už se teď asi budu bát kdekoliv. Ponaučení pro vás? Pronajměte si nosiče! Pokud pro vás budou pracovat, nejspíše vás neokradou. Neopouštějte stan postavený přímo u stezky. Pokud už musíte, ukryjte si důležité a drahé věci někde opodál.

Peru-32

Zpět v civilizaci

Cesta dolů byla ubíjející. Úsměvy místních už se nezdály tak dobrosrdečné, spíš připomínaly výsměch. Slávek byl podrážděný, stihli jsme trochu i té pověstné „ponorky“. Došli jsme zpět do Caschapampy, kde okamžitě vyjel po rangerovi, který chtěl vidět povolení ke vstupu do parku. Situaci přihlížel muž, který měl na tričku natištěný portrét mladšího muže s nápisem „missing“. Anglicky řekl: „Vy jste tu ztratil cepíny a boty, já syna. Hledám ho tady už půl roku…“

Peru-29

Náš pobyt se přehoupl do druhé poloviny, měli jsme ještě dost času, a tak jsme se nechtěli hned vzdát šance na další lezení. V Huarázu se naštěstí nachází hned několik půjčoven s horolezeckým materiálem. Seženete zde nejen boty a cepíny, ale také lana, mačky, přilby, spacáky a dokonce i stany. Pokud nechcete táhnout do letadla těžké zavazadlo  a pak ve 4 500 m n. m. přijít o vlastní vybavení, půjčte si vše potřebné přímo na místě. Boty Slávka vyšly na 25 soles za den. Následoval výběr vrcholu, na kterém by každému stačil jen jeden cepín. Vůdci nám dali zase pár tipů: „Jděte na Tocllaraju“. „Ne ne, ať zkusí Copu“. „Nebo jděte na Chopicalqui“. Děkujeme a na shledanou.

Peru-34

Rychlý výpad na Chopicalqui

Slávek doporučené výstupy prostudoval v průvodci od Brada Johnsona Classic Climbs of Cordillera Blanca z roku 2009. V něm má nejlepší hodnocení Chopicalqui. Počkali jsme na zlepšení počasí a šest dní před odletem ještě spěšně vyrazili do hor. Tentokrát jsme šli nalehko a tím pádem rychle. Druhý den jsme už stáli v prvním výškovém táboře. Zbývaly dva dny na výstup na vrchol. Bohužel ani jednu ze dvou nocí nad 5000 m jsem nespala. Hrozné pálení na plicích a bublavý kašel mi naháněli strach. Přesto jsme se vydali k ledovci s cílem postavit další tábor v 5600 m, rychle navařit, zalehnout a brzo ráno zkusit vršek. Jenže přechod ze sutě na ledovec tvořila šílená změť trhlin a séraků. Nikde jsme navíc nenašli ani náznak po předchozích stopách, které by nás bludištěm provedli. Jak se mi ulevilo, když Slávek prohlásil: „Jsme pomalí, tohle už nedáme“. Na vrchol zbývalo tisíc výškových metrů a bylo jasné, že za dva dny i s návratem do Huarázu to nestihneme.

Peru-35

Zkušenost nadevše

Ponaučení z tohoto dobrodružství? Hnát se za čísly nemá smysl a je vcelku jedno, zda jde o čtyři, šest nebo osm tisíc. Třeba hned vedle stojí vrchol, který má co nabídnout, a vy ho přehlédnete jen proto, že není vysoký tak, jak si představujete. My jsme například měli místo náročné Chopicalqui raději zvolit vrchol Pisco, který se hned přes údolí tyčí do výšky s 5752 m n. m. Na ten bychom nejspíše vystoupit zvládli a z Peru si tak přivezli aspoň nějaké to horolezecké uspokojení.

Malé shrnutí na závěr. Pozor na taxikáře. Držte se svých plánů a nenechte nikoho, aby vás donutil je změnit. Nebydlete jen v Huarázu. Na šestitisícovky vyrazte až v červenci. Dejte si pozor na zloděje. Nebojte se ubrat ze svých cílů. Naučte se španělsky a nezapomeňte si k obědu dát morče.

Co jsem si z celé výpravy na druhý konec světa vzala já? Touhu podívat se do Peru znovu.

Peru-36


První část, ve kterém se dozvíte vše, co tomuto povídání předcházelo, naleznete zde.

Odebírat

Pin It on Pinterest