Právo riskovat – rozhovor s Dani Arnoldem

Přelézání slavných stěn na čas se pro něho stalo životní výzvou: Dani Arnold drží nejrychlejší výstup severkou Matterhornu a o prvenství na Eigeru se průběžně přetahují s Ueli Steckem. V letošní sezoně ustavil hned dva nové rekordy: v červenci za hodinu a osm minut vysóloval 650 metrů dlouhou Via Carlesso (7a+) na Torre Trieste , v srpnu pak za dvaapadesát minut vyběhl osmisetmetrovou Via Cassin (6a) na švýcarské Piz Badile.

Rozhovor s Dani Arnoldem, Foto: Mammut

Že je Dani Arnold lezec, poznáte celkem rychle: ruce má do krve dorvané tak, že to může být jen ze skal. „To není nic vážného, zkoušeli jsme jednu novou cestu,“ zaculí se, když vidí můj pohled stočený na prsty poškrábané zleva zprava.

Dáváme si spolu snídani v podhůří švýcarských Alp a Dani čas od času spokojeně pohlédne z okna ven: sleduje, jak vzduchem začínají poletovat první vločky. Zimní sezona začíná, za chvíli bude moct lézt na ledu.

Co tě tak dostává na lezení na ledu?Ledolezení - Dani Arnold

Fascinuje mě ta pomíjivost. Vylézt něco, co bude za pár měsíců pryč, něco, kam se nebudu moct znova vrátit – to má zvláštní přitažlivost. Vevnitř nějak cítím, že i když se ledová stěna na jaře rozpustí, tak pokud jsem ji vylezl, tak ve mně zůstane svým způsobem navždycky.

Tvoje největší specialita je lezení na čas: v létě i zimě- jak jsi se k němu dostal?

V jednu chvíli mi došlo, že možná nejsem technicky nejlepší lezec, že je spousta lidí, co ve stěně obstojí líp než já. Ale že dokážu být opravdu dost rychlý i tam, kde začíná být terén na pováženou. Je logické rozvíjet to, v čem převyšuji ostatní, takže jsem se pustil touhle cestou.

Daří se mi být rychlý krom jiného proto, že se nemažu s postupem na žádném  z povrchů, které na skále jsou. Skála, led, mixy, nic mě nezpomaluje. Ze začátku byla rychlost jen hec pro mě samého, pak jsem se jí začal věnovat navážno.

Není škoda stěnou takhle prosvištět – moc si ji neužiješ, ne?

To takhle neberu: rychlost je jedna z výzev, které pro současné lezce zůstávají. Nejvyšší hory jsou vylezené, to zvládli už lezci před námi. Právě rychlost nebo obtížnější podmínky zůstávají tím, na čem si můžeme brousit zuby my. Je to způsob, jak v lezení dál posouvat hranice možného. Mě žene dopředu možnost dosáhnout něčeho, co ještě nikdo nedokázal. Takhle testuji svoje vlastní limity. Rád jsem se překonával už jako děcko. A v tom se nezměním.

Takže je to čistě o vůli a nastavení hlavy?

To si piš: dokud člověk nemá v rovnováze hlavu, nehne se z místa. Kombinace naprostého soustředění a absolutní přítomnosti v daném momentě: to je podle mě to nejdůležitější. Svaly jsou skvělá věc, díky nim leccos vyboucháš. Ale co tě doopravdy dovede na vrchol, je nakonec hlava. Ta mě pohání, i když tělo už neví, která bije. Věřit pevně v sebe samého, tak, že tě to převede i přes nejhorší místo – to nikdy nebude uloženo v těle, ale vždycky v hlavě.

Přečtěte si také:  Podporujeme malé horolezce

To zní, jakože o sobě vůbec nepochybuješ.

Jasně, že pochybuji. Přijde mi zdravé se občas zamyslet nad tím, co se mi nepovedlo, kde pokulhávám. Provést sám na sobě takovou sebekritiku. Nepředstavuj si to jako sebemrskačství: spíš si takhle uvědomuji svoje stávající limity a poznávám sám sebe. Kdo nezná svoje slabá místa, vystavuje se většímu nebezpečí než ten, kdo o nich ví. Teprve ten, kdo o nich ví a přijme je, s nimi pak může dál pracovat. Někdy to vyžaduje dost brutální upřímnost k sobě samému, ale naučil jsem se, že bez ní to nejde.

Dani Arnold na Matterhorn Nordwand

Poprvé jsi při rychlovýstupech výrazně zazářil na Eigeru na Heikmairově cestě - jak to s odstupem pěti let hodnotíš?

Strašný náraz byla ta mediální pozornost, něco takového jsem  nečekal. Nejspíš reakce na to, že rekord, který předtím ustanovil Ueli Steck padl tak rychle. Samotné lezení byla krása: středeční dopoledne, v devět jsem nastoupil do stěny a postupoval s velkým potěšením a radostí. Cestu jsem předtím už jednou přelezl, ale ne sólově. Cítil jsem, že je to ten pravý den, abych byl nahoře rychle. Chtěl jsem se o to samé pokusit už dřív, ale měl jsem pokaždé pocit, že není ta pravá chvíle.

Jak moc dáš na tyhle vnitřní pocity?Dani Arnold - cesta Nordwand na Matterhorn

Hodně – připadá mi podstatné pracovat s těmihle impulsy mimo rovinu vědomí. Když jsem se pustil do pokusu o Matterhorn, měl jsem na začátku dojem, že jdu nějak přes závit, že jsem nečekaně pomalý, že bych to možná měl zapíchnout a zkusit štěstí jindy.

Koneckonců je to cesta, kde není moc prostoru na rezervy a pochyby.

Dal jsem si nakonec trochu času a kdyby se můj dojem z celé situace nezměnil, prostě bych pokus odpískal. Ale asi šlo jen o to zkusit jít automaticky, setřást nějaké nastřádané nejistoty. Najednou jsem začal zrychlovat a vše šlo samo.

Jak jsi se cítil pod vrcholem?

Bylo mi zase špatně a přemýšlel jsem znova, že to vzdám. Jako bych vypadl z rytmu. A rytmus je pro moje lezení naprosto určující věc.

Když je dobrý, cítím, jako bych těžil ze všech zkušeností, co už jsem nasbíral. Jakoby tělo přesně vědělo, co dělá.

Jak se na takovýhle výkon vlastně chystáš?

Jsem horský vůdce, tak jsem pořád v pohybu a trénuji vlastně průběžně pořád. Když se chystám do vysokých hor, přidám na tréninku síly a nabírání svalové hmoty.

Přečtěte si také:  31. ročník MHFF v Teplicích nad Metují

Vybíráš si schválně slavné stěny?

Že jsou slavné není kritérium samo o sobě– dost často jsou taky lezecky zajímavé a na dálku skrze ně můžu soupeřit s lezci, kterých si vážím.

Vybrané stěny sóluješ – necháváš si nějaké vybavení?

Moc toho není. Mám cestu většinou osahanou z toho, jak ji přelezu na laně s parťákem, to někdy udělám i dvakrát. Pak už vím co a jak a stačí mi lezečkypřilba. Když jsem šel letos Via Cassin na Piz Badile, nechal jsem si jen nahoře lano a úvazek, kvůli slanění.

Via Cassin je o sto metrů kratší než yosemitský El Capitan- jak moc ti šlo o výšku stěny?

Chtěl jsem vylézt nějakou těžkou alpskou cestu a volba nakonec padla na Via Carlesso, protože tahle část Dolomit je divoká a působivá. Šlo nejen o rychlost, ale o kombinaci rychlosti a obtížnosti. U Piz Badile mě přitahoval tvar linie, kterou jsem vybral a taky dokonalá žula, kterou je tvořená. Hlavně u Via Carlesso jsem měl obavy, že takhle těžkou cestu si neužiji, že bude moc o výkonu. Největší radost jsme měl z toho, že to tak nedopadlo.

Sólové lezení, to je dost riskantní věc – přitahuje tě riziko?

Překonávání sebe v rizikové situaci, to je část uspokojení. Ale tady je asi důležité říct, že mluvím o nějakém racionálním risku, kdy zhodnotím svoji kondici, podmínky, počasí – a vím, že to je zvládnutelné, byť třeba na hraně.

Jednou jsi řekl, že máš tendenci hájit „právo riskovat“ - co tím přesně myslíš?

Občas mi připadá, že ze slova „riziko“ se stalo něco negativního, lidé si k němu neumí přiřadit žádné kladné asociace. Ale pokud jsem maximálně připraven, potom jde o risk pozitivní. Bez nějaké míry rizika totiž není žádná výzva.

Nechodíš za hranu tohohle racionálního rizika?

Ne, to už by nebylo riziko, ale hazardování nebo bláznovství.

Ptala se Petra Pospěchová

Daniel Arnold (32)
Lezec ze švýcarského Uri se skalám Rozhovor s Dani Arnoldemupsal kolem čtrnáctého roku života. Živí se jako horský vůdce a je také ambasadorem značky Mammut.

V roce 2011 překonal časový rekord ve vylezení severky Eigeru, loni se zapsal do tabulek jako nejrychlejší lezec v severní stěně Matterhornu: na vrcholu stanul v čase 1:46.

Upozornil na sebe též výstupy v Patagonii či na Aljašce, jeho poslední rychlostní rekordy jsou z letošního roku: Via Carlesso a Via Cassin.

Pin It on Pinterest