Přechod zamrzlého jezera Inari

Spatřit na vlastní oči polární záři patří mezi zážitky, které si člověk zapamatuje na celý život. Bez debat to jistě potvrdí i David, vítěz HUDY soutěže o 1000 dobrodružství, kterému se poštěstilo auroru borealis pozorovat při přechodu zamrzlého finského jezera Inari.

Inari_00

Odjakživa jsem byl soutěživý typ, a tak když jsem narazil na HUDY soutěž o 1000 dobrodružství na cestě dle vlastního přání, neváhal jsem. Zadání bylo jednoduché, poslat nějakou fotku z cest a napsat, kam bych se chtěl podívat. Vždycky mě lákaly severské země. Vzpomněl jsem si na článek o přechodu jezera Inari ve Finsku. Přišlo mi to jako zajímavý nápad. Lákala mě představa spatřit na vlastní oči polární záři. Poslal jsem proto odpověď a čekal na odezvu.

Abych řekl pravdu, za pár dní jsem na soutěž úplně zapomněl. O to více mě překvapil email, ve kterém stálo, že jsem vyhrál a že mi rádi pomohou cestu zrealizovat. Začal jsem tedy shánět informace a plánovat. Jak jsem posléze zjistil, krom jednoho článku na blogu se nedalo dohledat skoro nic. Trasu asi moc lidí pěšky ještě nešlo.

Inari, třetí největší finské jezero, leží v Laponsku přibližně 300 km za severním polárním kruhem. Jeho hladina je poseta přes 3300 ostrovů, a tak cesta přes něj nevede úplně přímo. Přípravy akce naplno vypukly po novém roce. Jako vhodný termín jsem vybral začátek března, kdy jsou prý nejlepší podmínky pro pozorování polární záře. Den je navíc stejně tak dlouhý jako u nás a zima pořád dostatečná. Výborná příležitost otestovat nové vybavení, které mi v HUDY ochotně poskytli. Dopravu jsem zvolil letecky z Prahy přes Helsinki do Ivala, nejsevernějšího letiště v EU. Co se týká spaní v přírodě, nemůže být snad lepší lokalita než Skandinávie. Na některých ostrovech se totiž nachází volně přístupné sruby, navíc vybavené vařičem, kamny, postelemi, kůlnou na dřevo a luxusní kadibudkou opodál. Někde je jako bonus ještě sauna. Kam se hrabou hotely.

Přibližnou trasy jsme měli naplánovanou, vzdálenost 80 km nám přišla tak akorát na 4 dny. Den před odletem se mi navíc podařilo sehnat mapu pro skútry, které přes jezero běžně jezdí. Díky tomu jsem zjistil, že naše trasa vede z většiny po takové skútrové dálnici. Co víc si přát. Možná ani nebudou potřeba sněžnice, pomyslel jsem si. Mýlil jsem se.

Přílet do Finska a první den na jezeře

Je 22:00. Naše letadlo právě přistálo na malém letišti v Ivalu a my poprvé okusili finskou zimu. Teploměr ukazoval -15 °C. Miluji svou péřovku. Měli jsme za sebou asi 2500 km, celkem 4 hodiny v letadle a 6 hodin čekání na letišti v Helsinkách. Už jsme se těšili, až nás předem objednaný řidič odveze do městečka Inari, kde jsme měli strávit první noc za polárním kruhem a zároveň poslední v civilizaci. Asi po 40 minutách adrenalinové jízdy po zledovatělé silnici jsme dorazili na místo. Cestou jsme stihli potkat i prvního soba, který nám málem skončil na kapotě.

Inari_01

Poté, co jsme se probudili do krásného mrazivého rána, vydali jsme se zjistit, kdy nám jede autobus do výchozího místa vzdáleného asi 70 km. Ten den nás čekalo prvních 18 km po jezeře a my chtěli do srubu dorazit ještě za světla. Tady jsme narazili na první problém, jediný autobus jel až v 16 hodin a cesta mu měla zabrat asi 1,5 hodiny. Tak jo, jde se stopovat. Věříme, že Finové jsou národ dobráků. Přece by nenechali mrznout dva Čechy u silnice. Vzpomněl jsem si sice na článek, že ve Finsku častěji stopnete soba než Fina, ale doufal jsem, že je to spíše fáma.

Po 2,5 hodinách jsme vystoupili z dodávky plné Číňanů na břehu jezera přesně tam, kde jsme potřebovali. Stálo nás to pouze 4 česká piva pro řidiče. Ihned jsme nazuli sněžnice a zahájili přesun. Díky hustému sněžení sice nebylo vidět na krok, ale přesně podle předpokladu jsme narazili na stopu od skútru a vydali se po ní. Po chvilce jsme dokonce potkali rozcestník, věděli jsme tedy, že jdeme správně. Kilometry rychle ubíhaly, počasí se postupně taky zlepšilo.

Inari_02

První jezdec na skútru, který kolem nás projížděl, zastavil a dal se s námi do řeči. Docela se divil, že jdeme pěšky, ale poradil nám zkratku. My mu na oplátku dali ochutnat slivovice, rozloučili se a pokračovali zase dál. Zanedlouho jsme spatřili náš první srub. V nohách jsme i s tím, co jsme ušli po silnici při stopování, měli 25 km.

Ihned jsme zatopili v kamnech, uvařili večeři a těšili se na největší zážitek v životě, polární záři. Ta ovšem nepřišla.

Inari_03

Nekonečnou planinou

Druhý den nás přivítal krásný východ slunce. Předpověď hlásila nádherný den. Čekalo nás 27 km přes nekonečnou otevřenou planinu. Teploměr ukazoval -22 °C. S chutí jsme se vydali na cestu. V dáli jsme viděli obrys ostrova ležícího přibližně v polovině cesty, kolem kterého jsme měli procházet. O dvě hodiny později se zdál pořád stejně daleko. Na optimismu nám nepřidalo ani to, že nohy začínaly druhý den ve sněžnicích docela bolet, puchýře oznamovali svou přítomnost a teplota nešla nad -20 °C. Přestávky na občerstvení jsme zkrátili na minimum, ale i dvě minuty stačily k tomu, aby prsty na rukou pořádně promrzly. Mou zábavou po zbytek dne se stalo pravidelné odloupávání ledu z řas. Ty k sobě přimrzaly i při mrkání. Po 20 minutách přes ně už pomalu nešlo ani vidět. Tak se asi pozná pravá severská zima.

Inari_04

Cestou u nás zastavila expedice složená ze dvou Íránců a jejich finského průvodce. Zajímali se, kam jdeme a jestli nepotřebujeme pomoc. Museli jsme vypadat docela vyčerpaně, neb nám Fin nabídl svůj energeťák. Měli cestu kolem našeho srubu, a tak nám oznámili, že v něm zatopí. To se docela hodilo. Skútry zahučely a za pár vteřin je nebylo vidět. Zase jsme osiřeli.

Po osmi hodinách konečně dorážíme do srubu. Je menší, ale zato je v něm teplo. Uvnitř zrovna večeřel Polák, se kterým jsme ihned zavedli společný rozhovor. Byla jasná noc a my doufali, že tentokrát uvidíme záři, jenže náš nový polský kamarád nás vyvedl z omylu a oznámil nám, že v tomto období pravděpodobnost k pozorování poměrně malá. No co, pomalu jsme se začali loučit se svým snem a zabalili se do spacáku.

Inari_08

Konečně teplo

Nastala středa a my věděli, že tentokrát nemusíme příliš spěchat, neb před sebou máme pouze 18 km. Fučel dost nepříjemný vítr, ovšem teplota vystoupala na -15 °C a předpověď slibovala ještě mírné oteplení. V klidu jsme si tedy vychutnali snídani v podobě ovesné kaše (zase), vypili kafe a vyrazili na pochod.

Cesta i přes silný vichr ubíhala docela rychle. Bylo jasno, slunce se do nás opíralo a k tomu nás ještě hřála představa brzkého příchodu do posledního, ale zato nejútulnějšího srubu. Chůzi nám krapet znepříjemňoval navátý prašan, i tak jsme však krátce po třetí hodině spatřili náš poslední příbytek.

Inari_06

Polární záře

Večer ve srubu jsme už jen odpočívali a pomalu chystali vybavení na závěrečný den přechodu. Podle předpovědi mělo být zataženo a sněžit. Vyběhl jsem tedy ještě ven pro zásoby dřeva na noc a spatřil úplně jasné nebe. Vzal jsem foťák s tím, že alespoň pořídím pár snímků noční oblohy. Po chvíli mě vystřídal brácha a já zalezl do tepla srubu. Najednou slyším z venku volání, ať se jdu rychle podívat. Ano, splnilo se nám to, kvůli čemu jsme jeli na daleký sever. Nad námi plála polární záře. Ve skutečnosti vypadala jinak, než jsme si ji představovali, i tak ale bylo to, co se nám odehrávalo nad hlavami, úchvatné. Necelou hodinu jsme stáli venku v -15 °C, jen zírali, fotili a užívali si splnění našeho snu.

Inari_07

Procházka až na letiště

Posledních 10 km do městečka Veskoniemi mělo být za odměnu. Podle předpokladu jsme měli narazit na infopoint, tam si chvíli odpočinout, zjistit, kdy nám jede autobus na letiště, a v pohodě si počkat na jeho příjezd. Ve skutečnosti jsme ovšem nepotkali ani infopoint, ani autobusové nádraží nebo alespoň zastávku. Prostě kde nic, tu nic. Stálo zde jen několik chat. Nebyl čas ztrácet čas, vydali jsem se tedy na cestu pěšky. Po chvilce nám ochotně zastavil jeden z místních řidičů a hodil nás alespoň do Ivala k supermarketu. Asi věděl, co potřebujeme nejvíc. Odsud už to bylo na letiště jen 11 km. To by v tom by byl čert, aby tam nejel nějaký autobus, když se jedná o největší město v oblasti. Mýlili jsme se, nejel. Času zbývalo dost, a tak jsme se rozhodli, že si to došlapeme. Vedla tam cyklostezka, byla to tedy docela příjemná procházka.

Inari_09

Bilance

Z původně plánovaných 80 km jsme nakonec díky absenci autobusové dopravy ušli 93 km. Teploty se pohybovali mezi -10 °C až -22 °C. Celou dobu na jezeře jsme šli na sněžnicích. Orientace byla díky síti cest pro skútry jednoduchá, i tak se však vyplatí mít mapu a GPS pro případ, že by se zhoršilo počasí. Stopování ve Finsku není problém. V Laponsku v podstatě ano jinou možnost, jak se z bodu A dostat do bodu B, nemáte. Autobusy zde téměř nejezdí a cena taxi šplhá do astronomických výšin.

Děkuji HUDY za podporu při realizaci mé cesty i za poskytnuté vybavení, které fungovalo skvěle.

Odebírat

Pin It on Pinterest