Premiérový český zimní výstup na Fitz Roy

Patagonie… země žulových obrů, kteří ač se pnou tisíce metrů nad ledovce nedají svým pokušitelům lacino ani centimetr ze své velikosti. Teprve v roce 1983 se československé expedici ve složení Michal Orolín, Vlado Petrík a Róbert Gálfy podařilo 15. ledna shlédnout na svět z vrcholku Fitz Roye. 33 let čekal patagonský král na první český zimní výstup. Až odpoledne 17.9.2016 vystoupili na vrchol Jindřich Hudeček a Radoslav Groh.

Výstup na Fitz Roy

Není kam pospíchat, využijeme možnost naposledy uvařit z tekoucí vody a ušetřit tak něco plynu. Vařič hoří a já se rozhlížím kolem sebe. Stojíme v poslední výspě civilizace nazývané Rio Blanco, pro výletníky je to místo příjemného posezení před dlouhým návratem do El Chaltenu. Pro mě místo velkého příběhu.

Právě zde, v dřevěné chatrči, trávily generace lezců dlouhé týdny odříznuti od civilizace. Ponecháni napospas rozmarům patagonského nečasu. Odtud ve chvíli, kdy vánice alespoň trochu polevila, podnikali své výpady vstříc žulovým obrům. Často jen proto, aby po úmorném výstupu a zlezení prvních délek stěny museli kapitulovat před zdejším počasím a strmostí místních stěn.

Vzpomínám na Michala Brunnera, který v téhle králíkárně při svých lezeckých výpravách přežil měsíce. Dnes tu Michal chybí, před pár dny mu omrzly prsty. Za krásné lezecké fotografie se ve zdejší zimě platí vysoká cena. Včera si i přesto naplnil svůj kletr k prasknutí železem, jídlem a ostatním potřebným vybavením. Vše pro nás vynesl až za Lago de Los Tres.

Výstup na Fitz Roy

Nyní tak můžeme nalehko stoupat do strmého kopce, který se zvedá od Rio Blaco. Po zamrzlé hladině jezera už kloužeme na lyžích, přímo do náruče ledovce. V depozitu naše batohy vydatně nakynou, zatímco stoupání přitvrdí. Sekáme ukázkové cikcáky a výškové metry přibývají. Z rutiny nás vyvede až mixový švih, přes který se dostaneme na skalní hřebínek. Kamení střídá hluboký sníh a ten zas tvrdý led. Zanedlouho však sedíme na skalní bariéře nesoucí hrdé jméno… Passo Superior.

Zde si dovolím lehce odbočit. O Fitz Roy jsem mnoho slyšel a hodně toho přečetl. Navíc jeho velká fotografie majestátně vzhlíží ze stěny podnikové zasedačky. Z čehož vyplývá, že jsem podrobným studiem zmíněného žulového monolitu krátil dlouhé hodiny během nekonečných porad. Ale i tak, když jsem jej pozoroval z poslední bašty před vstupem na „jeho vlastní“ ledovec (ledovec Piedras Blancas), byl jsem ohromen. Fitz Roy byl dokonalý. Stovky metrů té nejčistší žuly, které jako dráp trčí do nebe…

Na ledovci...

Po sešplhání na ledovec jsme prokličkovali mezi trhlinami na plato, kde jsme postavili stan. Slunce odputovalo kamsi, aby jej mohl vystřídat pořádný mráz. Na zimním trempování nemám rád pocit, když na sebe nabalím veškeré svršky, zalezu do spacáku a čekám…. Namísto příjemného tepla se do těla začne postupně vkrádat zima a já už vím, že je to v pr... Chvíli mě to štve, ale pak mi dojde, že nemusím nikam běžet a mužů v klidu ležet. Naštěstí, Jindra jako vždy pomůže, půjčí mi svou péřovku, jejíž izolační vlastnosti navíc znásobím několika prášky na spaní. A je dobře.

Budíme se do krásného mrazivého rána. Balíme tábor. Stěna se blíží. Před námi se z ledovce zvedají monumentální stěny Aguja Poincenotu. Nejmocnější světoví diktátoři a všemožní potentáti si od nepaměti nechávají budovat mohutné žulové pomníky, avšak ani ten nejokázalejší monument si nezadá s jižní stěnou, do které se vloni Jindrovi s Michalem podařilo nakreslit elegantní, ale po čertech těžkou Neviditelnou linii (Invisible Line 7a A1, 02/02/2015, Jindřich Hudeček, Michal Brunner).
Výstup na Fitz Roy

Po nedlouhém skialpovém výšlapu konečně opíráme lyže o stěnu samotného Fitz Roye. Čeká nás výstup do sedla označovaného jako “La Brecha„ (průlom).

V cestě nám stojí hluboká okrajová trhlina, nad kterou zlověstně visí serak, který co chvíli zvrací směs ledu a kamení. Pro výstup proto volíme směr lehce vlevo od hlavního kuloáru. Lezecké štěstí mohu pokoušet jako první, což mi dělá velkou radost. Pln entuziasmu dolézám k rozšklebené okrajové trhlině.

Nevím, zda to bylo mou překážkářskou minulostí, ale rozhodl jsem se trhlinu s „rozběhem“ přeskočit. Následný pád naštěstí zpomalil velký batoh a průprava z adršpašských komínů včas ukončila moji glaciologickou exkurzi. Mohl jsem pokračovat ve výstupu. Prudké sněhy střídaly mixové pasáže. Převážně jsme postupovali souběžně a lezení tak pěkně utíkalo. Za pár hodin jsme se už kulili přes hranu do sedla. Sníh i led jsou pryč, všude dokola holá skála.

Na akurátní skalní polici jsme postavili stan a šli se podívat na start. Tedy nahlédnout do prvních délek našeho zítřejšího dobrodružství. Jindra původně plánoval pokoušet štěstí v cestě Franco-Argentina (6a/C1), nicméně tenké spárky, které jediné umožňují průstup jinak hladkou a převislou stěnou, byly plné třpytícího se ledu. Californiana tak byla jasná volba...  Vrátili jsme se ke stanu a kumulovali poslední paprsky světla, o jejichž převážnou část nás stejně připravilo přes údolí se tyčící Cerro Torre. Jeho vrchol, obrněn v pancíři ze sněhu a ledu, svítil jako svatozář. Spát jsme šli brzy, čekal nás dlouhý den.

Vstříc vrcholu...

Vstáváme o půl druhé ranní, balíme vše potřebné a opouštíme vše nepotřebné. Vyrážíme. Úvodní skalní plotny známe. Jde to lehce. Po chvílí stojíme před ledovým žlabem, který se ve svitu úplňku leskne jako křišťál lustru z Kamenického Šenova. Mačky se neochotně zakusují do tvrdého ledu a měsíční svit odhaluje dramatickou expozici pod našima nohama. Pár mixových délek, led mizí úplně. Mačky putují do batohu.

Lezení nabírá na obrátkách, stejně tak i Jindra. Tanec mi nic neříká, na baletu se mi libí jen baletky, ale tohle byl druh pohybu, který je radost sledovat. Ať už patagonský Krakonoš postavil Jindrovi do cesty cokoli: převislou spáru, širočinu Hláskového rozměru, rajbas ve kterém nenalezáš oporu ani pro oči, za chvíli už z výšky řval: „POLÉÉZ“. Lezli jsme dlouho potmě, až jsem se bál, že slunce ten den snad nevyjde. Nakonec vyšlo. Teprve potom jsme si mohli naplno užívat velikost a dominanci přírodní katedrály Fitz Roy.

Výstup na Fitz Roy

Pod námi stály všechny - Cerro Torre, Cerro Standard, Torre Egger nespočet dalších. Od jejich úpatí se do nekonečna táhl ledovec Hielo continental, kuchyně, ve které se vaří to nejdivočejší počasí na světě. Zhruba po 25 délkách jsme dolezli na hřeben, ze kterého byl konečně vidět vrchol. Následovalo ještě několik delikátních hřebenových úseků, kde radost z jejich zlézání umocňoval svěží vítr a pověstné sněholedové námrazy zachycené na jinak vertikální skále.

DCIM100GOPROGOPR0196.

Po překonání hřebenu nás již čekal méně náročný úsek na vlastní 3 405 m vysoký vrchol. Na kamenné špičce jsme si podali ruce zhruba kolem půl druhé odpoledne. Slanění měl Jindra perfektně zmáknuté, takže za ani ne 4 hodiny jsme dorazili ke stanu. Doposud slušné počasí se začalo kazit. Vše jsme proto sbalili a začali slaňovat zpět na ledovec. Konečně po dalších dvou hodinách jsme svačili u našich lyží.
Hřeben Fitz Roye nás dokonale izoloval od zhoršujícího se počasí na druhé straně masivu. My si tak mohli užívat bezvětří a příjemného tepla.

Kýčovitou atmosféru západu slunce dorazil východ krvavě rudého měsíce v úplňku. Měsíc nám svítil i při našem zpátečním slalomu mezi trhlinami. Jen místo obřaček jsme měli na nohou lehoučké skialpy, v nich zacvaknuté horolezecké boty La Sportiva G2, zato na zádech velké těžké batohy. Dojeli jsme až pod skalní výšvih Pasa Superior. V sedle jsme uvařili pozdní večeři. Střídavě lyžmo a pěšmo jsme se ubírali směrem zpět k zamrzlé hladině Lago de Los Tres. V depozitu jsme nechali nejtěžší část vybavení a pěšky se vydali na 15 km dlouhý výlet lesem duchů zpět do El Chaltenu. Do městečka jsme dorazili okolo třetí hodiny ranní. Naštěstí už i do Argentiny doputovala kultura nonstopu, takže jsme mohli záhy doplnit ztracenou energii. Michal na nás už čekal. Jen co jsme zalehli do postelí, on se vydal na 30 km dlouhý pochod pro vybavení v depozitu.

  • Californiana
  • Fitz Roy (3 405 m), Patagonie
  • 17/09/2016, Jindřich Hudeček, Radoslav Groh
  • Obtížnost: 6a+, 400 m

Více informací o historický prvním Československém výstupu na Fitz Roy z roku 1983 si můžete přečíst díky práci historické komise ČHS zde.

Foto: Michal Brunner/ HUDY ambsador Radoslav Groh

Související články:

Odebírat

Pin It on Pinterest