Radek Groh: Všechno dobrý mě potkalo v Krkonoších

Hřebeny našeho nejvyššího pohoří ovlivnily život nespočtu lidí, ambasadora HUDY a italské značky La Sportiva Radka Groha nevyjímaje. Krkonošského patriota se na jeho vztah k tamním horám ptal náš kamarád Libor Dušek.

Radar_00

V tuzemských i zahraničních médiích je dáván – po zásluze – značný prostor současným úspěšným sportovcům a sportovkyním z Krkonoš věnujícím se obecně známým disciplínám (snowboarding, sjezdové a běžecké lyžování, biatlon atd.), zatímco horolezectví a skialpinismus zůstávají popelkou. Synové našich hor jsou však světovou elitou i v těchto extrémních sportech. Vrchlabák Radoslav Groh, dobrovolný člen Horské služby Špindlerův Mlýn, nyní v březnu oslaví třicátiny a je v té nejlepší kondici. V červnu minulého roku zdolal vrchol obávané osmitisícovky Nanga Parbat, letos v lednu zvítězil ve významném skialpovém závodu Noc tuleních pásů, konaném v Krkonoších. Radar je hrdým krkonošským patriotem v tom nejlepším slova smyslu a svým rodným kopcům vděčí za mnohé.

Radare, představ nám svou rodinu. Pocházíš ze sportovního prostředí, což značnou měrou nasměřovalo tvé kroky…

Rodina z tátovy strany pochází ze Štikova na Novopacku, kde náš rod dlouho hospodařil. Maminka Jaroslava je rodačka ze Dvora Králové nad Labem. Já se narodil rovněž ve Dvoře. Ještě mám o dva roky staršího bratra Stanislava a mladší sestru Karolínu (úspěšnou reprezentantku ČR v běžeckém lyžování, účastnici ZOH 2014 a 2018, pozn. aut.). Ve Dvoře Králové jsem absolvoval osm let základní školy, kterou jsem ale dovršil devátým rokem už tady ve Vrchlabí na náměstí Míru. V dětství jsme každou volnou chvíli, víkendy i prázdniny trávili v Krkonoších. Táta pracoval ve vrchlabské automobilce a u toho stavěl dům v Hořejším Vrchlabí. V té době jsme měli vrchlabské zázemí v malé chaloupce v Tkalcovské ulici. Taťka byl dobrovolným členem Horské služby, maminka trenérka, oba měli silný vztah k horám, tak jsme v Krkonoších trávili hodně času.

Radar_01

Ať běžím závod nebo stoupám horskou stěnou, vím, že za mě v doma v Krkonoších dýchají ještě jedny plíce. Maminka Jaroslava je člověk, který mě v životě nejvíc naučil a je mým velkým vzorem. Vědomí, že vždy stojí při mě, mi dává sílu přijmout i ty největší výzvy.“ Karolínka, Standík a Radík Grohovi s maminkou Jaroslavou a tátou Stanislavem, Dvůr Králové n. L., přelom let 1990–91

Od dětství jsem zbožňoval atletiku. Mateřským oddílem se mi stal TJ Dvůr Králové. Později jsem se stal členem běžeckého oddílu TJ SVS Vrchlabí pod vedením Aleše Suka. Bylo to prima, jezdili jsme po závodech, kde mi byla furt zima a lyže mi klouzaly nebo naopak nejely, taky jsme vyráželi na soustředění na Friesovky, tam mi taky byla zima, občas hlad, sem tam nás okusovaly myši, ale byla tam skvělá parta a já byl pyšný, že k ní jako dítě z „podzemí“ můžu patřit. Trénoval mě i Honza Červinka, od rodičů jsem věděl, že je horolezecká legenda. Vždy jsem napjatě poslouchal o jeho výpravách do Himálaje a Hindúkuše. Byl pro mě vzor, proto jsem se na jeho trénincích vždy snažil (smích). Bohužel od Krakonoše mi nebylo dáno naučit se kloudně tomuto krásnému sportu, a tak jsem zůstal věrný atletice a v zimě jsem se musel spokojit s extrémní formou běžeckého lyžování, dnes označovanou jako skialpinismus.

Radar_02

Sourozenecké selfie v cestě Crack VIIIa, Teplické skály

Jak vzpomínáš na své dospívaní? Kdy jsi začal s výkonnostním sportem?

První větší konfrontace s tzv. výkonnostním sportem probíhala opět na úpatí Krkonoš. Pamatuji si na přespolní běh Po stopách Dolnobranské lyže, samozřejmě i legendární závod O studenecký koláč. Desítky malých perspektivních žáčků měřily své síly na louce za benzinkou v přespolním běhu. Tohle bylo někdy v sedmé třídě, v té době jsem se začal sportu věnovat systematicky. Po skončení devítiletky jsem nastoupil na vrchlabské gymnázium a tam to nabralo na obrátkách. Vždy mě bavilo závodit, vyhrávat. Byl jsem zařazen do reprezentačního výběru v atletice, stejně tak ve skialpinismu. Skialpový začátky byly super, jezdili jsme po světě, závodili, nebo trénovali na soustředění.

Na období střední školy moc rád vzpomínám. Se svým kamarádem Michalem „Gali“ Galandákem, tehdejším fenomenálním běžcem na lyžích, jsme si toto bezstarostné období užívali plnými doušky. Nakonec to dopadlo tak, že jsem ve třetím ročníku vrchlabského gymnázia rozhodl přesunout své angažmá za kopec do Jilemnice. Tam byli přece jen sportu, který pro mne v té době byl prioritou, nakloněnější. Rovněž punková kultura, ke které jsem inklinoval, tam byla díky hudební skupině VHS etablovanější… a to se mi líbilo. Rozložil jsem si maturitní ročník na dva roky a vychutnával si krásy a slasti Jilemnice naplno. Po maturitě jsem nastoupil na Vysokou školu ekonomie a managementu do Prahy.  Během studia jsem se beztak snažil trávit co nejvíc času v Krkonoších a věnovat se tréninku. Také jsem v tu dobu absolvoval školu Horské služby a nastoupil jako dobrovolný člen HS Krkonoše.

Radar_11

Při běhání v Krkonoších

Vzpomeneš na první sportovní úspěchy?

Pamatuji si to dobře, bylo to v září na závodě v přespolním běhu Okolo Petruškových vrchů ve Vysokém nad Jizerou. To byla, tuším, sedmá nebo osmá třída. Do té doby jsem se neprosazoval do čelních pozic, tam se mi ale zadařilo, stál jsem na stupních, vyhrál jsem zelenou aktovku a svět mi dával smysl (smích). Pak přišly větší závody, občas větší úspěchy, ale i zklamaní, ale tenkrát ve Vysokým to bylo poprvé.

Vysoké mety jsi dosáhl ve skialpinismu…

K tomu jsem se dostal díky tátovi, který skialpinistické vybavení fasoval. Dnes jsme svědky obrovského skialpinistického boomu, ale tehdy to byl exotický sport, vybavení bylo drahé a mělo ho jen pár vyvolených. První výpady do hor jsme na vlastní pěst absolvovali s bratrem Stanislavem už jako malí kluci. Chodili jsme na Žalý, ale i Kozí hřbety a do Vrbatova žlabu, což bych asi neměl ani zmiňovat. Sbalili jsme dlouhé lyže se starou Silvrettou (tradiční kovové skialpinistické vázání, na kterém v 90. a prvních letech nového století začínala většina skialpinistů, pozn. aut.). Táta měl naštěstí dvoje lyže, ale do bot jsme si museli vzít několikery ponožky a beztak v nich noha plavala (smích).

Radar_09

Na trati závodu o dřevěného Krakonoše

První vlastní vybavení jsme měli od nebožtíka pana Hamáčka, profesionálního psovoda z Horské služby. Musím uznat, že průkopníkem skialpinismu byl pro mě hlavně brácha, ten to pro mě objevil. Vlastně mě dostal i do mého prvního skialpového oddílu. Bylo to tak, že na jedněch cyklistických závodech vykřikoval, že pojede za toho, kdo za něj zaplatí startovné (Stanislav v té době patřil mezi nejlepší české cyklisty, pozn. aut.). Tehdy si ho všiml manažer janskolázeňského skialpového oddílu Štěpán Pleskač a nabídl mu možnost začít závodit na skialpech. Brácha o ni nestál, ale nacpal ji mně, takže jsem se v roce 2005 stal členem oddílu AK LVK Janské Lázně, vyfasoval své první „opravdové“ lyže a začal závodit.

Vzpomínám na první závod, který jsem absolvoval ještě na Silvrettě a lyžích od táty. Byla to Rallye ve Strážném, trvalo mi to hrozně dlouho a dojel jsem jako poslední, protože mně neustále padaly pásy a permanentně jsem řešil nějaké problémy. Dojel jsem tak pozdě, že už byl sklizený obří slalom, který byl součástí disciplíny. Tam mám i první vzpomínku na Míru Ducha (skialpinista, který se už takřka dvě desítky let umisťuje na předních příčkách na tuzemských závodech): vyčerpaný jsem došel do cíle a pobíhal tam jakýsi člověk ve srandovní oranžové kombinéze a vykřikoval, že by měli dát tvrdší limit (smích). S Mírou jsme se pak skamarádili. Často jsem s ním trénoval v Janských Lázních, zpátky mi pak nejel autobus, tak jsem šel přes kopce domů na lyžích. Poté, už jako člen AK LVK, jsem se začal skialpinismu skutečně věnovat a jezdili jsme do Tater, na světové poháry a mistrovství světa.

Radar_10

Závod družstev na Mistrovství světa ve skialpinismu. Radar s parťákem Michalem Štantejským obsadili skvělé 24. místo

V roce 2006 jsem byl poprvé na mistrovství světa v italském Cuneu. Tenkrát napadlo hrozně sněhu, pořadatelé dělali vše, aby při závodě minimalizovali lavinové riziko, bohužel se jim to nepovedlo. Naše kategorie startovala s půlhodinovým zpožděním po seniorech, takže jsme zanedlouho dohnali zadní voj seniorské kategorie, který byl tvořen převážně ženami a závodníky z exotických zemí, jako byli např. Číňané, Korejci atd. Začali jsme zběsile předbíhat, svah jsme tak enormně zatížili a ten se celý vysypal a zavalil dílčí část startovního pole. Já byl v pohodě, sám jsem si po chvíli odhrabal hlavu a kamarádi mi pomohli dostat se ven a dál jsme pomáhali zachraňovat další závodníky. (Radoslav i přes své vážné zranění spolu s dalšími vyprostil několik kolegů, za což obdržel cenu fair play, pozn. aut.). To bylo dobrý, krom sošky jsem dostal ještě obélku s 10 000 Kč, za které jsem si ve svých sedmnácti letech pořídil Ford Escort. Moc se mi líbil, měl na blatnících vymalované plameny, což mi tenkrát přišlo super. Bohužel hned při cestě z bazaru v Choustníkově Hradišti do Vrchlabí mi z něj vypadla spojka na silnici (smích).

Skialpy mě bavily, časem přišly i nějaké medaile z mistrovství Evropy, českých i slovenských závodů. Stal jsem se mistrem republiky a vítězem českého i středoevropského poháru ve skialpinismu. Nejdramatičtější souboje jsem sváděl s fenomenálním špindlerovským skialpinistou Michalem Štantejským, o kterém se říká, že je reinkarnací Bohumila Hanče. Na skialpinismu se mi nejvíc líbí, že dává v horách člověku obrovskou svobodu a volnost. Tím, jak jsem prostřednictvím skialpinismu poznával různé hory, tak mě samozřejmě lákalo horolezectví…

Radar_06

Radar táhne legendární Smítkovu Kouřovou stěnu na věž Daliborka. Spolulezec autor článku. Český Ráj, Hruboskalsko, srpen 2014

Vím, že se věnuješ horolezectví ve velkých horách, ale i lezení v pískovcových oblastech.

No bodejť bys nevěděl, když tam jezdíme spolu, ale letos bys měl, Borku, konečně trochu zabrat (smích). V tomto ohledu byl zase průkopníkem bratr Stanislav, který se už jako malý kluk zapsal do horolezeckého oddílu ve Dvoře Králové a absolvoval základní výcviky jak na stěně, tak např. na Suchých skalách, a své zkušenosti mně předával. Prvním cílem našich výpadů byly nedaleké Hnědé a Hranostají skály nad Strážným a lom kousek nad Stavidlovým vrchem v Hamrichu v Hořejším Vrchlabí. V porovnání s ostatními sporty bylo lezení vždy doplňkem a hlavně zábavou. Později nás občas vzal do pískovcových oblastí kamarád nebožtík Honza „Píďa“ Herbs  (1975–2016, pozn. aut.), ale největší průkopnické výpady probíhaly s kamarádem Alešem „Alíšou“ Steklým v období střední školy. Seznamovali jsme se s věžemi v Adršpachu, v Českém Ráji a na Suchých skalách. Zpočátku jsme se do toho vrhali dost bezhlavě, první útoky na Milence v Ádru byly show a adrenalin. Postupně jsme lezecký projev zkultivovali.

Ve všech ohledech pro mě byla zlomová knížka Miroslava Šmída Ze života horolezce. Četl jsem ji cestou na atletické závody. Tenkrát se mi tam zadařilo, vyhrál jsem nějaké peníze a za ně rozhodl nakoupit první solidnější horolezecké vybavení. Poslal jsem na Slovensko 200 €, půl roku nic a pak mi přišly moje první cepíny DMM Predator. V hlavě měly trochu vakl, jeden nůž byl o dost kratší než druhý, ale přišly mi báječný. Za těch třináct let se opravdu hodně zlepšila dostupnost lezecké výzbroje. Těšil jsem se na zimu a bál se, aby vůbec nějaké ledy natekly… jinak by byla moje investice zmařená. Byly to krásné začátky, když jsme s Alíšou objevovali taje krkonošského ledolezení, kolem všeho bylo spousty neznáma a kopec srandy. Kombinace lezení v zimních Krkonoších a řádění v nedalekých pískovcových městech nám dala možnost slušně se připravit i na vyšší hory. (Aleš Steklý i Michal Galandák jsou v současnosti též dobrovolnými členy HS Špindlerův Mlýn, pozn. aut.)

Radar_08

S Jindrou Hudečkem a Michalem Brunnerem v Patagonii

Postupně ses prolezl do vyšších pohoří…

V průběhu let následovala řada zajímavých výstupů v Tatrách a Alpách. Nejvíc jsem jezdil s Alíšou. Studoval jsem jeden semestr v Grenoblu, odkud je to kousek do Chamonix, kde zrovna tou dobou působil i horský vůdce Zdeněk „Háček“ Hák, takže jsem několikrát vyrazil do hor i s ním. Ve Francii se mi podařilo ze stipendia ušetřit peníze, za které jsem později vyrazil poprvé pokoušet štěstí na Nanga Parbat. Nevylezli jsme, ale velikost a divokost té hory mě fascinovala, věděl jsem, že se vrátím… V roce 2016 jsem dostal možnost vyrazit s Jindrou Hudečkem a Michalem Brunnerem do zimní Patagonie. Byla to paráda, vrhli jsme se na legendární žulový dráp Cerro Torre, lezení bylo senzační, bohužel posledních zhruba 70 m nešlo prostoupit kvůli patagonské jinovatce (specifický klimatický jev, při kterém se na kolmé skále horizontálně ukládá sníh a led, pozn. aut.).

Vrátil jsem se do Chaltenu a za několik dní jsme s Jindrou vyrazili na Fitz Roy. Na ten výstup rád vzpomínám. Fitz Roy je impozantní katedrála z té nejkrásnější žuly. Všechno tenkrát sedlo, Jindra byl v geniální formě, počasí přálo, a nakonec z toho byl první český zimní výstup na tohohle patagonského obra. Loni jsem se konečně mohl vrátit pod Nanga Parbat. S parťákem Pavlem Bémem a dalšími kamarády se nám nakonec podařilo vystoupil na vrchol.


PRVNÍ ČESKÝ ZIMNÍ VÝSTUP NA FITZ ROY


Co pro tebe znamená dobrovolné členství v HS Krkonoše?

Táta byl léta členem HS, okrsku Strážné, mě se to už jako klukoj líbilo a byl jsem na něj pyšnej. Navíc mě odkojili na příběhu Hanče a Vrbaty. Z tohohle fenoménu mi v hlavě zůstaly dvě dogmata, kterými se snažím řídit: v závodě musíš bojovat až do konce a na horách musíš být vždy připraven pomoci.

Sport obecně, speciálně pak horolezectví jsou zbytečné, sobecké aktivity. Člověk se dře, riskuje, investuje obrovské množství úsilí a prostředků, nevěnuje potřebnou pozornost svým blízkým. A to pouze pro nějaké své vnitřní uspokojení… A to se mi právě líbí na tý horský, člověk může konečně využit ty svý „schopnosti“ k něčemu kloudnýmu. Je to vlastně i taková povinnost nás Krkonošáků chránit paďoury, který k nám přijedou za rekreaci…

Radar_03

Na trati 38. ročníku mezinárodní soutěže Horských služeb

Když to stručně shrneme: Co ti Krkonoše daly?

Možná je to tím, že jsem se nenarodil přímo v Krkonoších, tak jsem je nebral jako standard, spíš „za odměnu“. O to více jsem si zde stráveného času vážil a užíval. Docela jezdím po světě a hlavně pak po horách. Viděl jsem hory vysoké, překrásné, strašidelné, prostě všelijaké… ale to dloubnutí, když na obzoru zahlédnu naše Krkonoše, jsem u jiných hor nikdy nezažil. Do jiných hor člověk jezdí většinou „na bitku“, porvat se s nimi, ale v Krkonoších je to jiné, tady nabírám sílu a hlavně tu mám zázemí rodiny a přátel. Všechno, co se mi v životě opravdu povedlo, má přímou souvislost s těmahle horama.

Proto je třeba Krkonoše chránit, jak říkáš v kampani KRNAP, do které ses zapojil.

No jistě… Krkonoše jsou maličký a nás mnogo. Nemůžeme je brát jako pouhé kolbiště určené pro ukojení našich často úchylných choutek. Je třeba k nim přistupovat s pokorou a chovat se tak, aby zůstaly krásné napořád.

„Dlouho jsem měl za středobod světa atletický stadion, ale postupem času jsem pochopil, že svět leží i za poslední dráhou. Vždy si ale připomenu, že schopnost „zabrat, když o něco jde“, kterou mě naučil atletický dril, je pro úspěch v horách klíčová. Lezení mě fascinuje, přináší svobodu a radost, ale uvědomuju si, že se ve své podstatě jedná o sobeckou a zbytečnou záležitost. Pokud bych přeci jen měl hledat nějaký hlubší smysl (který v tom stejně najít nelze), napadá mě snad jen prazvláštní druh hrdosti pramenící ze skutečnosti, kdy díky slušným výkonům v horských sportech můžeme světu předvést, že naše hory sice nejsou nejvyšší, ale dávají nám tolik síly, že my nejvýš být můžeme, ať už na stupních, nebo na kopcích.“

Článek byl původně publikován v časopise Krkonoše-Jizerské hory, 3/2019, s. 47-49.

Odebírat

Pin It on Pinterest