Travel4Ever: Na kole čínskými vesničkami

Po pěti dnech strávených v Honkongu zabalili cestovatelé z Travel4Ever své obří batohy a vydali se prozkoumat čínský venkov. A jak jinak než na kole. Po dvouhodinovém utrpení v šílené změti aut, mopedů, skútrů i dalších podivných vozítek se konečně dostali mezi rýžová políčka a staré příbytky místních vesničanů. Více už ale od Travel4Ever...

Travel4Ever: Na kole čínskými vesničkami

Po pěti dnech strávených v Hongkongu a jeho okolních kopcích jsme si znovu zabalili všechny věci do našich obřích batohů. Vždycky nás jejich velikost překvapí a děláme si legraci, že na zádech neseme celý domov.

Je to vlastně pravda, protože obsah našich batohů nám bude muset postačit na 2 roky! Moc věcí s sebou ale nemáme, protože v krosnách se kromě oblečení tísní ještě stan, spacáky, karimatky, sportovní obuv, zrcadlovka či notebook. Inu není lehké si vyrazit jako „backpacker“ kolem světa, zvlášť když nemáte v plánu navštívit pouze země s teplým klimatem a musíte si tak vézt i teplé objemnější oblečení.

Vydali jsme se na vlakové nádraží v Shenzhenu, kde se nachází hranice Hongkongu a Čínské lidové republiky. Hongkong je totiž samosprávním městským státem, a proto jsou víza do Číny vyžadována až na této hranici. Vstupní procedury byly poněkud zdlouhavé, ale nakonec nás i se všemi batohy do Číny pustili.

Nasedli jsme na noční vlak, který jsme si koupili už první den v Hongkongu. Koupi jízdenek na vlaky není radno nechávat na poslední chvíli, neboť bývají často vyprodané. Lůžkovým vlakem tzv. „hard sleeper“ jsme tak za 13 hodin dorazili do města Guilin, které se nachází v Jihočínské krasové oblasti v provincii Guanxi.

Travel4Ever: Na kole čínskými vesničkami
Hned po příjezdu do Guilinu jsme si půjčili kola a vyrazili poznávat okolní vesničky. Zábava začala už v půjčovně kol, neboť anglicky tam nikdo neuměl ani slovo. A tak přišla na řadu oblíbená pantomima. Nakonec jsme se skvěle domluvili a vydali se na náš první čínský cyklovýlet. Samotné město se ukázalo být větší, než jsme čekali. Byla to spíše taková klasická čínská vesnička s téměř milionem obyvatel :)

Na velkých křižovatkách byly pro lidi přepravující se na dvou kolech připraveny speciální stříšky, které vymezovaly jejich prostor a zároveň chránily tyto účastníky provozu před sluncem při čekání na semafor. Nejvíce nám vadil všudypřítomný smog z dopravy a prach z okolních stavenišť, neboť v Číně se pořád něco staví. „Konečně jsme se vymotali z města!“ Zajásali jsme po dvouhodinovém utrpení v šílené změti aut, mopedů, skútrů i dalších podivných vozítek.

Po chvíli ubylo aut a začaly se objevovat rýžová políčka a staré příbytky místních vesničanů. Pozorovali jsme zemědělce, jak pomocí vozíků táhnou rýži do několika kilometrů vzdálené vesnice. Ve vesnici pak rýži sušili všude, kde našli kousek betonového plácku. Měli tak rýži rozloženou před domy, ale třeba i na místním zchátralém basketbalovém hřišti. Kdo zrovna nesušil rýži, podílel se na stavbě nové cesty. Mysleli jsme si, že dojedeme do 30 km vzdálené starobylé vesnice Jiangtouzhou, ale vzhledem k velmi špatnému stavu cest i našich kol jsme ujeli 20 km asi za čtyři hodiny a skončili v úplně jiné vesnici. Umírali jsme hlady, a tak jsme se vydali hledat nějakou tu rýži či nudle.

Travel4Ever: Na kole čínskými vesničkami
„Pojďte se najíst ke mně!“ Mával na nás pán za nevábně vyhlížejícími hrnci na ulici. Po prvních pár slovech pochopil, že se nedomluvíme. Přebral proto iniciativu do svých rukou a začal připravovat jídlo dle vlastní fantazie. Za chvilku jsme měli na stole dva pokrmy s nezvykle velkou porcí masa a čerstvé zeleniny a chuťově byly prostě skvělé. Nebyli jsme si jisti, zda máme dostatek yuánů na placení. Když pán napsal na papír 302, tak jsme se zhrozili. „Snad nemůže chtít tisícovku za dvě jídla tady v garáži“. Byli jsme ochotni mu dát za jídlo max. 100 yuánů, které jsme však také neměli a tak šel Karel vybrat nějaké peníze z místního bankomatu. Bohužel nepochodil, neboť čínský bankomat vyžadoval pouze šestimístný čínský PIN.

Našel tam alespoň mladou Číňanku, která uměla pár slov anglicky. Vzal jí tedy s sebou k pánovi, aby rozluštil záhadu, kolik chce vlastně za jídlo peněz, a zda u něj budeme muset umývat do rána nádobí, když si ani nemůžeme vybrat peníze. Pán stále dokola ukazoval na prstech číslo 3 a po rozpravě s ním nám slečna sdělila, že jídlo stojí pouze 30 Juanů. „Hurá! Máme na zaplacení.“ Pán totiž maloval na papír 30 a značku yuánu a ne číslovku 302. Mysleli jsme si, že nás chtěl natáhnout jako turisty a on byl přitom neuvěřitelně hodný a pohostinný. Takto skvělé a levné jídlo, jaké nám připravil, už jsme v Číně nikde nesehnali. Vřele jsme se rozloučili, nasedli na kola a šlapali zpět do Guilinu.

Travel4Ever: Na kole čínskými vesničkami
Nechtěli jsme se vracet rozbořenými cestami přes vesničky, neboť už bylo pozdní odpoledne, a tak jsme pro zpáteční cestu zvolili frekventovanější silnici. Na kolech nefungovala přední brzda a bohužel ani vyšší převod. Cesta tak opět neubíhala a skutečně se brzy setmělo. Zpět do hostelu to bylo ještě asi 15 km po prašném městě, a proto jsme zkusili požádat o odvoz místní mladíky, kteří zrovna něco vykládali z dodávky. Ti se k myšlence narvat nás i kola do jejich auta nestavěli zrovna kladně a odkázali nás alespoň na správnou silnici.

Travel4Ever: Na kole čínskými vesničkami
Smířeni s nočním dvouhodinovým šlapáním ve smogu města jsme vyrazili na cestu, když nám po chvíli to samé auto zastavilo. V milém klukovi jménem „Čonk Haj Čank“ se nás asi zželelo a rozhodl se nás svézt i s koly zpět do Guilinu. I autem to trvalo asi 45 minut a my byli rádi, že se znovu nemusíme hodiny dusit ve smogu města. První zážitky na kole v Číně byly silné. Vrátili jsme se do hostelu, kde jsme vyčerpáni usnuli. Uvidíme, zda bude jízda na kolech jednodušší v Yangshuo, které by mělo být trošku menším a poklidnějším místem. Ještě před tím se ale vypravíme místní dopravou na proslulé rýžové terasy Dračí páteř, které jsou asi 3 hodiny vzdálené. Snad se nikde neztratíme!

Karel a Edita / www.travel4ever.cz

Související články:

Odebírat

Štítky článku

Pin It on Pinterest