ZigZagCycling: “Uvězněni” v Dubaji

Další nadupané cestovatelské čtení od ZigZagCycling, kteří se delší dobu neozývali, ale jsou v pořádku a plni zážitků z Íránu a Dubaje.

Jedna z fotek od Alberta, ZigZagCycling

Jsme v Dubaji, v takovém našem luxusním vězení. Kvůli různým obstrukcím zde meškáme víc času, než by se nám líbilo… Na kole už jsme neseděli dlouhých deset dní. Navíc posledních pár dní trávíme zavření v pokoji, neboť se léčíme z jakéhosi nepříjemného nachlazení.

To zní tady v tropické Dubaji, kde teploty přes den šplhají nad 40 stupňů, dost absurdně. Zcela to však koresponduje s absurdní povahou mikrosvěta, kterým Dubaj bezpochyby je. Venku je obrovské vedro a vlhkost, všude jinde - v obchodech, hotelích, restauracích, autobusových zastávkách, v metru i všech dopravních prostředcích - je zima. Všechny uzavřené prostory jsou zkrátka překlimatizované. Pohyb mezi těmito dvěma prostředími zřejmě vyžaduje jistou rezistenci, kterou si musí člověk nějaký čas tvořit. Nám se to za naši návštěvu nepovedlo, a tak nás oslabila nemoc zpočátku ne nepodobná těžší chřipce.
Kromě bolavé hlavy, plných dutin a kulturního šoku po přesunu z Íránu, si odsud odvezeme zážitky, o kterých jsme si ani nemysleli, že bychom je mohli na naší cestě načerpat. Dubaj není místem, které bychom vyhledávali jako cestovatelskou destinaci, rozhodně bylo ale zajímavé a přínosné ji poznat.

Nákupní metropole světa

Ještě jsem nebyl v New Yorku ani nikde jinde ve Spojených státech amerických. O tamní společnosti se tvrdí, že nejvíce podlehla konzumnímu způsobu života a nakupování je pro mnohé pravidelnou a častou kratochvílí.

Bez možnosti srovnání vnímám Dubaj jako město, které když se to vezme kolem a kolem na konzumu vyrostlo, ačkoli jeho základy stojí bez pochyby na ropných vrtech a plošinách. Aniž bych se pouštěl do zkoumání statistik, připadá mi, že je zde v průměru nejvíc nákupní plochy na jednoho obyvatele. V těsném závěsu za nákupními centry, obchodními domy, tržnicemi, butiky a různě velkými obchody všeho druhu soutěží o pozornost návštěvníka Dubaje hotely. Ty se nacházejí převážně ve výškových budovách více či méně se blyštících a rostoucích někdy do závratných výšek. Je příznačné, že i současná nejvyšší budova světa - Burj Khalifa - v sobě ukrývá hotel a asi největší dubajské nákupní centrum.

Z pohledu cestovatele, cyklisty a sportovce Dubaj tedy vnímám spíš jako nablýskané a luxusní vězení. Teď se pokusím dohnat naše vyprávění v místech, kde jsme jej naposledy opustili. Tedy v Íránu...

Írán našima očima

Několik poznámek k Íránu a islámským stereotypům

Pakliže by na vás přišla cestovatelská touha a rozhodli byste se podívat do kolébky bohaté perské civilizace, nenechte se nikým odradit! Zapomeňte na všechno, co jste kdy o Íránu slyšeli ze sdělovacích prostředků. A hoďte za hlavu veškeré negativní poznámky týkající se vaší bezpečnosti. Věřte, že Írán je jedinečná destinace a rozhodně stojí za návštěvu. Její mediální obraz nikterak neodpovídá realitě. Je třeba mít na mysli, že oficiální politika země a její obyvatelé jsou dvě zcela odlišné věci.

Zůza, Alberto a Damávand, foto: ZigZag

Írán trpí různými mezinárodními sankcemi a jistě rovněž oficiální politikou prosazující islámské právo šaríja, od kterého se zde odvozuje i právo světské. Je to zkrátka teokratická země, islámská republika. Pro cestovatele z těchto skutečností pramení některé praktické negativní důsledky. Ty jsou ale nadmíru kompenzovány pozitivními zkušenostmi, které na vás jako na cizince čekají. A to samozřejmě především díky zdejším lidem.

IMG_0899Na co je třeba se v Íránu připravit? Jako první jistě každého napadnou negativní implikace plynoucí z islámu jakožto oficiálního náboženství země. Žena musí být zahalená od hlavy až k patě a muž musí neustále nosit dlouhé kalhoty. Ženy jsou pak mužům absolutně podřízené a nemají ani z poloviny taková práva jako muži. A o alkohol zde rozhodně nezavadíte...

To jsou stereotypy, které nejsou zcela pravdivé. Rozhodně ne v Íránu. Muslimky obecně používají k zahalování tří typů oděvů - hidžáb, čádor a burku. V Íránu se setkáte se všemi, ale nejčastější je hidžáb nebo čádor, tedy šátek nebo závoj zahalující vlasy a krk, případně hlavu i celou horní polovinu těla. S burkou, která ponechává ženě jen skulinku na oči (případně i ty zakrývá mřížkou či průhlednou látkou), se setkáte jen v konzervativních centrech islámu jako jsou města Mašad, Qom či Yazd. Na jihu země pak některé ženy nosí přes oči zvláštní masku podobnou škrabošce.

Muži opravdu nosí povětšinou dlouhé kalhoty. Ti mladší ale často obléknou i tzv. “tříčtvrťáky”. Děti jsou pak až do puberty ušetřeny těchto pravidel oblékání.

Jako cizinci a příslušníci jiného náboženství máte v oblékání povolen volnější režim, aniž byste působili nepatřičně či ofenzívně. Rozhodně za vámi nepřijde mravnostní policie s tím, že byste se měla dokonaleji zahalit nebo že by váš partner měl okamžitě vyměnit kraťasy za dlouhé kalhoty. Nejhorší, co se může stát, je že se na vás nějaký konzervativec podívá úkosem.

Při pohybu na kole, což byl samozřejmě často náš případ, jsou pak nároky na oděv ještě menší. Já jsem nosil vyhrnuté “tříčtvrťáky”, které jsem si mohl při sesednutí z kola ve městě srolovat pod kolena, a Zuzka měla dlouhé legíny, triko s dlouhým rukávem sahající pod zadek a na hlavě šátek a lá babička. Prakticky jde tedy u žen o to, aby výrazně nevynikaly jejich křivky a aby měly zahalené vlasy. Mužům by neměla být vidět kolena. Rozhodně se tedy nenechte vystrašit informacemi (k nám se takové donesly, ale naštěstí jsme je nebrali vážně) typu: žena musí být celá dokonale zahalená, nesmí odhalovat kotníky a na rukou musí nosit rukavice...

Co se podřazenosti žen týče, ani s tou to v Íránu není nijak horké. Mnohokrát jsme byli svědky toho, že ženy muže usměrňovaly či dokonce řídily. A nejen v partnerských vztazích. Například i na tržišti jsme si všimli jedné ostré výměny názorů mezi mužem a ženou - oba prodejci -, kdy žena rozhodně nepůsobila jako ustrašené submisívní stvoření. Já jsem měl spíš pocit, že ženy si zde rozhodně nenechají jen tak něco líbit a často se i výrazně prosazují. Například za volantem auta působí velmi neohroženě.

Celý velký islámský svět samozřejmě není uniformní. Mezi sunity a šíity, dvěma základními islámskými denominacemi, jsou obrovské rozdíly s praktickými důsledky. Velmi zjednodušeně podáno, sunité jsou ti tradičnější, kdežto šíité pokrokovější. Írán je z naprosté většiny šíitský, z čehož rovněž pramení výše zmíněné víceméně rovnoprávné postavení žen (jako turista si hned všimnete, že pracují, řídí auta a chodí samy do restaurací, což v sunitském islámu rozhodně neplatí).

Zuzka v Íránu

Z praktického hlediska je důležité mít na vědomí, že Írán trpí mnohými mezinárodními sankcemi. Například je vyňat z mezinárodního bankovního systému SWIFT, což má za následek to, že v Íránu si nikde nevyberete peníze z bankomatu na jinou než íránskou platební kartu. Na cestu do Íránu se tedy vybavte dostatečnou zásobou hotovosti. Nejvýhodnější a nejjednodušší je směňovat dolary. Pakliže jste závislí na Facebooku, pořiďte si do svého mobilního zařízení nějaký anonymní prohlížeč nebo VPN účet, kterým “zahladíte stopy” po své íránské IP adrese. Facebook a například i Paypal jsou v Íránu blokovány. My jsme tuto skutečnost podcenili, a tak jsme nemohli sytit naši facebookovou stránku. A když jsme potřebovali platit přes Paypal (dvakrát - jednou vlak, jednou trajekt), museli jsme hledat pomoc u připravenějších uživatelů internetu. (Sami Íránci samozřejmě Facebook používají, takže najít někoho, kdo vám pomůže dostat se na blokované stránky, není až takový problém. Nám v mnohém pomohl náš španělský kamarád Alberto, který měl v telefonu nainstalovaný VPN účet.)

A co alkohol? Věřte, že ani s tím to není tak horké, jak se na první pohled může zdát. Samozřejmě, na oficiálních místech ho rozhodně neseženete. Pakliže byste to bez něj nemohli vydržet a došly by vám dovezené zásoby, dá se (prý) sehnat na černém trhu. Může se vám ale taky stát, jako se stalo nám, že vás doma nějaký ne zcela zásadový muslim pohostí domácí pálenkou nebo domácím vínem (to bylo ovšem dost nepitelné). Pro nás byla po ukrajinsko-gruzínsko-arménské zkušenosti absence alkoholu v íránské společnosti rozhodně pozitivním zážitkem. Nikde žádné opilecké výtržnosti, žádné řízení pod vlivem alkoholu...

Neuvěřitelně přátelský Írán

Hned zkraje musím napsat, že my jsme z Íránu opravdu unešení. A to i přes to, že léto zde rozhodně není ideálním ročním obdobím pro cyklistiku, neboť je samozřejmě velmi horké. Ani na zajímavé a rozmanité přírodní scenérie není Írán nadmíru bohatý (i když samozřejmě má svá krásná místa). Pokud však vezmeme v potaz celkový cestovatelský dojem, dostává se u nás Írán na vrchol pomyslného žebříčku. Několik málo zážitků, které nám přišly nepříjemné, bohatě vykompenzovaly zkušenosti neobyčejně pozitivní. Z pohledu Evropana rozum až zůstává stát nad tím, jací jsou Íránci přátelští a pohostinní lidé. Navíc ještě nikde na naší cestě jsme se jako cestovatelé necítili tak bezpečně, ani v rodném Česku ne. (Jako cyklisté pohybující se v provozu mezi auty jsme si však už tak neohrožení nepřipadali. Ale zase to nebylo o nic horší než v Gruzii či Arménii a ani z poloviny tak strašné jako na Ukrajině.)

O tom, jak pohodlně se v Íránu cestuje, zcela vypovídá fakt, že za celé naše tamní působení (téměř měsíční) jsme nemuseli řešit placené ubytování. A to ani v tak obrovském městě jako je Teherán. Pakliže máte omezený rozpočet, neváhejte se zaregistrovat na couchsurfingu, v případě, že cestujete na kole, také na warmshowers. Íránci jsou náruživí hostitelé a vyhledávají kontakt s okolním světem. Jelikož je pro ně složité cestovat, právě návštěvníci z venku jsou pro ně ideálním prostředkem, jak si potrénovat angličtinu, či se dozvědět něco o zemích, ze kterých cizinci přicházejí. Je až překvapivé, jak často si anglicky popovídáte. A když to nejde anglicky, jde to vždycky “rukama nohama”.

ZigZigCycling v Íránu

Právě žízeň po kontaktu s cizinci a jejich “nedostatek” v Íránu je to, co nás někdy přivedlo do “nepříjemných” situací. Za prvé je třeba si zvyknout na to, že ve městech nebudete mít mnoho soukromí. Zkrátka tu nejste jedním z davu. A tak se připravte, že za vámi budou lidé chodit, zdravit vás, potřásat si s vámi rukou (muž s mužem) a ptát se vás, odkud jste, jak se vám líbí Írán, kde všude už jste v Íránu byli a kam ještě pojedete. Často pak následují dotazy, jak a s čím vám mohou pomoci. No a na závěr se s vámi budou mnozí chtít vyfotit na svůj skvělý smartphone. Nic, co by vás ohrožovalo na životě. Když je toho ale moc, může to být velmi vysilující a náročné. Pakliže kempujete společně s Íránci, což se vám určitě přihodí, budete-li cestovat se stanem, připravte se na to, že je bude zajímat vaše vybavení, to jak vaříte a co jíte. A rozhodně vám nenechají váš osobní prostor, na který jste z Evropy zvyklí.

Právě kempování je v Íránu kapitola sama o sobě. Jestli je pro Írán něco charakteristické skoro tak jako pohostinnost, pak je to stanování. Jelikož příroda zde není pro postavení stanu právě ideální, stanují Íránci ve městech v parcích a mimo města u některých mešit, která jsou zřejmě i jakási poutní místa. Islám je náboženství orientované značně prakticky, a tak jsou stavěné i jeho svatostánky.

Írán je velký a jeho obyvatelé (prý převážně v létě) po něm evidentně rádi cestují. Benzín je tu levný, a tak celé rodiny vyráží auty často na dlouhé vzdálenosti. Například na sever ke Kaspickému moři nebo do oblastí se snesitelnějšími teplotami. Pokud to není výslovně zakázáno, je obecně povolené stanovat v parcích. Každý větší park je vybaven zdrojem pitné vody a toaletami, často také venkovními dřezy na nádobí. U zdejších tureckých záchodků nikdy nechybí hadice pro dokonalou očistu, pročež my jsme je používali rovněž jako sprchu. U mnohých mešit, které se nachází mezi městy a vykonávají rovněž funkci jakýchsi karavanseraj, je možné se ubytovat v pokojích vybavených elektrickým proudem a světlem, poduškami a polštáři a někde i větrákem či lednicí. My jsme tohoto ubytování využili čtyřikrát a nikde jsme nemuseli nic platit. Nejsem si jistý, je-li to pravidlem, nebo zda jsme měli zvláštní výhodu zapříčiněnou tím, že jsme přijeli na bicyklech.

ZigZigCycling v Íránu

Kromě stanování je v Íránu velmi populární také pořádání pikniků. Celé rodiny se často schází v parcích, aby si zde snědly (často rovněž uvařily) společný oběd. To někteří dělají i ve všední dny během odpolední pauzy, která je ekvivalentem španělské siesty. K běžné výbavě takového pikniku patří velké koše plné ingrediencí na vaření, potravin, sladkostí a ovoce. Další koš pak obsahuje veškeré nádobí včetně konvice na čaj. Nechybí samozřejmě velký plynový vařič a někdy ani vodní dýmka. Piknik si Íránci umí opravdu užít. K této zvyklosti nepochybně přispívá klima, které je pro život venku (samozřejmě ve stínu) ideální. Parky jsou pro Íránce místem, kde rádi tráví čas, a místní autority tomu jsou zřejmě nakloněny. Proto ve zdejších parcích najdete veškeré výše zmíněné zázemí a mnohdy navíc nechybí ani místo se zásuvkami pro nabití mobilních telefonů.

A jaký tedy byl “náš” Írán?

Írán s Albertem

Pro nás měl Írán kromě všech již popsaných pozitiv ještě jedno ohromné kouzlo. To se odehrálo na rovině osobní. Téměř veškeré cestování po Íránu jsme totiž absolvovali s člověkem, který se nám za ten necelý měsíc stal velmi blízkým. Zažili jsme s ním takové souznění, které jistě nelze zažít mnohokrát za život. Ne že by se muselo odehrát jen jedinkrát, ale o kolika lidech můžete bez pochyb říct, že jsou to opravdoví kamarádi, že se na ně můžete spolehnout? Může se zdát, že jeden měsíc není doba dostatečně dlouhá na vybudování opravdového přátelství. My jsme ale s Albertem trávili ten necelý měsíc tak intenzivně (bez pár hodin jsme byli stále spolu), že jsme si jistí, že zůstane kamarádem napořád. A považujeme to se Zuzkou za velký přínos naší cesty.

S Albertem jsme se potkali dva dny cesty od íránských hranic, ještě v Arménii. Přihlásil se k nám v jednom penzionu ve městě Goris, kde jsme se dávali dokupy po velmi náročné etapě. Alberto přijel den po nás. My jsme si naordinovali odpočinkový den bez kol, a tak zůstali dvě noci. V předvečer plánovaného odjezdu se objevil tenhle “vousáč” s tím, že on taky jede na kole do Íránu a že o nás ví od pana domácího. Nejprve jsme se trochu oťukávali, abychom se večer u piva domluvili na tom, že zítra vyrazíme všichni společně dál a uvidíme, jak to půjde. Dozvěděli jsme se, že Alberto je z Galicie a šlape na kole až z rodného Ourense.

Poslední sedlo před íránskými hranicemi. Už s Albertem, Foto: ZigZagCycling

Už následující den se ukázalo, že to nejspíš půjde dobře, a že spolu všichni tři chvíli vydržíme. Alberto si měl po dlouhé době solitérního cestování s kým promluvit. Jelikož neumí rusky, byl pro něj kontakt s domácími trochu složitější. My byli po třech měsících strávených ve dvou taky rádi za společnost.

Alberto, foto: ZigZagCyclingA tak jsme společně překročili arménsko-íránskou hranici, což nebyl zážitek z nejpříjemnějších, společně se vyrovnali s prvotním kulturním šokem, když jsme se rozhodli strávit hned první íránskou noc u mešity, a záhy se dohodli, že budeme pokračovat společně do Tabrizu. My se Zuzkou jsme navrhli cestu přes hory, abychom se vyhnuli velké hlavní silnici, a Alberto souhlasil. Od té doby jsme veškerý další postup vždy řešili společně - plánovali trasu, hledali místo na spaní, doplňovali společný proviant. Z naší české CikCak dvojice se tak stal nerozlučný tříčlenný mezinárodní tým. Konečně má naše anglické označení ZigZagCycling další odůvodnění.

Město Tabriz na severozápadu Íránu měla být naše poslední společná meta. My se Zuzkou jsme plánovali posun směrem na jih k Perskému zálivu, Alberto chtěl mířit dál na východ k hranicím s Turkmenistánem. Protože bylo potřeba v Tabrizu provést údržbu kol (vyměnit řetězy, vycentrovat kola), věděli jsme, že se zdržíme déle než jednu noc. Do karet nám hrálo i ubytování ve zdejším parku - kempu. Je zde 24-hodinová ostraha, nemusíte se bát nechat postavený stan s věcmi uvnitř a odejít, jsou zde sprchy, toalety, zásuvky na dobití mobilu a velká společná kuchyně. A to všechno gratis. Moment, kdy se budeme muset loučit, jsme všichni tři nějak povědomě odsouvali, a tak jsme si nakonec v Tabrizu udělali čtyřdenní prázdniny. Objevili jsme zde například skvělou a levnou íránskou zmrzlinu (všude v Íránu je úžásná). Provedli jsme údržbu bicyklů, potoulali jsme se společně po městě, směnili peníze… Abychom nakonec všichni naznali, že se ještě loučit nechceme a dohodli se, že spolu pojedeme dál, co to dá.

Z naší plánované cesty na jih jsme se Zuzkou uhnuli a vydali se s Albertem do Teheránu, kde si potřeboval zařídit turkmenská víza. Turisticky je Teherán nezajímavý, ale zkušenost to byla jedinečná. Jízda s naloženým kolem ve třináctimilionovém městě s velmi hustým silničním provozem (díky levnému benzínu) je nezapomenutelný zážitek, i když ne velmi zdraví prospěšný. Smog v Teheránu je velmi nepříjemný a zátěž pro dýchací cesty cítíte už když jdete pěšky po ulici. Na kole a přímo mezi auty se negativní efekt samozřejmě násobí. Navíc je člověk vystaven značnému stresu při účasti ve zběsilém provozu plném nenadálých předjíždění zprava zleva, bojů o místo mezi auty, ohlušujícího troubení a halekání řidičů aut i motorek, které zajímá, odkud jste.

Vyjet na kole z Teheránu nám trvalo půl dne. Prokousali jsme se dálnicemi, tunely, nadjezdy a podjezdy, mimoúrovňovými křižovatkami. Provoz trochu povolil a my začali stoupat do pohoří Alborz, přes než jsme mířili k pobřeží Kaspického moře. V sedle ve výšce 2727 m n.m. jsme strávili krásnou noc v karavanseraj u mešity. Následoval nádherný sjezd s výhledy na nejvyšší íránskou horu Damávand (5610 m n.m.) a kilometrové žně na rovinách u moře s větrem v zádech. Krajina se změnila z monotónně hnědé a suché, severní svahy Alborzu a přilehlá údolí se zazelenaly. Projeli jsme si pobřeží Kaspického moře - města Amol, Mahmudabad (kde se Zuzka potkala se svým spolužákem z gymnázia!), Babolsar. Ve městě Sari jsme zůstali na návštěvě dvě noci. Dvakrát jsme se koupali v Kaspickém moři a poprvé šlapali mezi rýžovými poli. Užili jsme si pozvání na skvělý íránský oběd a několikrát po cestě dostali výslužku, když jsme pozvání na pohoštění museli odmítnout.

Travertinové kaskády v Badab Soort, foto: ZigZagCyclingZe Sari jsme opět vystoupali do kopců Alborzu, abychom objevili krásné přírodní travertinové kaskády a prameny minerální vody v Badab Soort a následně přijali pozvání na prohlídku místa, kde jistý Faršad hodlá vystavět pacifisticky zaměřený party a hotelový rezort z vyřazených beden od vojenské munice. Faršad nás po prohlídce pozval na jídlo a nocleh do svého domu ve vesnici Aali kola a vzal nás na výlet ke zdejšímu vodopáu. Faršad je designerém produktových obalů a na nás zapůsobil jako nějaký vizionář. Jeho idea hotelu - paradoxně vystavěného s pomocí beden od vojenského materiálu -, kde by se měli potkávat lidé z celého světa a různých kultur, aby šířili mírové poselství, nám přišla velmi idealistická a zároveň sympatická. Budeme doufat, že Írán se postupně otevře vnějšímu světu a stane se z něj takzvaný “melting pot” Středního východu. Tak to předpovídá Faršad, a když mu to vyjde, určitě se bude dařit i jeho hotelu.

Z pohoří Alborz jsme opět sjeli směrem na jih a přes Damghan došlapali do Šahrudu, kde už opravdu muselo dojít k rozloučení s Albertem. My se Zuzkou jsme zakoupili lístek na autobus do Esfahánu, Alberto do Mašadu. Nás čekala cesta delší, odjížděli jsme první. Loučení bylo těžké a neobešlo se bez Zuzčiných slziček. I chlapské tváře zarostlé plnovousem zjihly… Díky Albertovi jsme si uvědomili, že na tak dlouhé cestě, na níž jsme se vydali, je třeba měnit plány a přijímat věci, které přicházejí. Zase o něco více jsme se přiblížili cíli naší cesty, jak jsme si ho vytyčili před odjezdem. Tím by ideálně měla být cesta sama. Chceme se na ní učit, poznávat, objevovat. Svět kolem nás, sebe samé i sebe navzájem.

Írán bez Alberta

Do Esfahánu jsme dojeli asi v půl páté ráno, sestavili kola, ověsili je brašnami a vyrazili hledat park, kde bychom se trochu dospali. Bydlení jsme měli na dvě noci domluvené přes warmshowers u klučiny jménem Reza a jeho rodiny. Byli opět skvělí, starali se o nás, krmili nás, Rezův bratr nás provedl po městě. Kromě nás hostila rodina Rezy ještě Ignacia, sedmapadesátiletého Španělo-Američana, učitele a překladatele z asi pěti jazyků včetně japonštiny, který pojal cestování za svůj životní styl. My si prohlédli krásný starobylý Esfahán, odpočivali v parcích a jedli zmrzlinu. Z města jsme pak dojeli necelých dvacet kilometrů na vlakové nádraží a po drobných peripetiích při domluvě převozu našich kol nasedli do lůžkového kupé vlaku do Bandar Abbasu.

Ve vlaku jsme měli opět štěstí na lidi. Našimi spolucestujícími byl mladý manželský pár, oba lékaři, kteří nás přivítali tím, že se s námi rozdělili o svůj oběd a postupně nás během cesty zahrnovali svými zásobami pochutin. Cestovali do města na pobřeží Perského zálivu vzdáleného ještě asi čtyři hodiny od Bandar Abbasu, ze kterého my jsme měli odplouvat trajektem do Šardži. Když se dozvěděli, že před odplutím trajektu máme v Bandar Abbasu ještě den a noc, usmysleli si, že nás vezmou autem k sobě domů, přichystají nám nocleh a pohoštění a následně zaplatí taxi zpátky do přístavu. My jsme nejprve souhlasili, ale po příjezdu vlaku asi v pět hodin ráno si uvědomili, že bychom si už návštěvu neužili. Představovala by pro nás mnohé komplikace a následný stres, zda bez problému stihneme odplutí trajektu. Tak jsme se omluvili, zklamané lékaře nechali odjet a vrátili se k našemu původnímu plánu.

V Bandar Abbasu jsme přes couchsurfing kontaktovali chlapíka jménem Iman, který se nás ochotně ujal. Cesta na kole z nádraží k Imanovi byla velmi zajímavá. Zuzčin cyklo computer ukazoval 47,9 stupňů celsia. Ujeli jsme asi 15 kilometrů a celou dobu nám připadalo, že jedeme proti obřímu fénu. U Imana a jeho rodiny jsme v klimatizovaném domě strávili jeden nezapomenutelný den. Iman, jeho žena, maminka a dva bratři žijí ve společné domácnosti. Anglicky uměl obstojně jen náš hostitel, ale celá jeho rodina se o nás starala jako o vlastní. Když se Imanův bratr od Zuzky dozvěděl, že na druhý den mám narozeniny, ještě narychlo před naším odjezdem sehnal narozeninový dort a já měl v předstihu narozeninovou oslavu. Poté co jsme se nacpali dortem, sedli jsme opět na kola a po dvaceti kilometrech se propotili čtyřicetistupňovým vedrem a vlhkostí závodní velkoprádelny k přístavu.

Pak už všechno šlapalo, relativně. Čekali jsme dvě hodiny v terminálu na odbavení, bez větších problémů prošli pasovou kontrolou a nalodili se i s koly. Na palubě jsme opět čekali, až naloží dodávku mramoru. Pak jsme usnuli. Zuzka na sedadlech, já pod ní v uličce. Nevíme, kdy jsme vypluli, ale víme, že do Šardži jsme dopluli s bezmála osmihodinovým zpožděním. Bylo by nám to bývalo vcelku volné, kdybychom neměli v sousední Dubaji rande se Zuzčinou maminkou, které jsme slíbili, že ji vyzvedneme na letišti. A to nás ještě čekala asi tříhodinová anabáze na pasové kontrole. Místní nejsou velmi výkonní… Není divu, že v celých Emirátech pracují především gastarbeitři z Indie, Filipín, Pákistanu, Číny a bůhví odkud ještě. Nicméně všechno nakonec dobře dopadlo. My se opět v neuvěřitelném vedru a vlhkosti projeli z jednoho emirátu do druhého, místy po tříproudových dálnicích, našli zarezervovaný hotel, odhodili kola a tak rychle se zorientovali ve zdejším metru a autobusech, že jsme stihli přílet Zuzčiny maminky ještě s rezervou.

Po vylodění ve Spojených arabských emirátech - Foto:  ZigZagCycling

Dubaj

S maminkou Zuzky, taky Zuzanou, nám začala další krátká dovolená. Já dostal mnoho dárků k narozeninám nejen od své skoro tchýně, ale i od rodičů, kteří je paní Zuzce přibalili. Zuzka mladší dostala taky mnoho dárků, ačkoli narozeniny měla už 27. července. Kromě paní Zuzany nás přiletěli do Dubaje navštívit taky Zuzčina teta se strýcem a sestřenicí. Ti nám rovněž přivezli dárky a navíc se postarali o dopravu jednoho velkého daru. Ten mi poslala firma Kolos, která vyrábí městská, turistická a expediční kola. Jsem za tento dárek opravdu vděčný, neboť nyní bude moje další šlapání zase (snad dlouho) bezstarostné. Je to nový rámový set, který jsem vyměnil za svůj původní, poškozený při nehodě v Oděse. Výměnou komponentů z původního rámu na nový jsem pověřil jeden místní cykloservis. Organizace celé akce byla náročná a zahrnovala mnoho cestování s našimi koly (kola jsme si rovnou nechali složit do krabice, aby nám je vzali do letadla) a novým rámem, ale přínos akce jistě bohatě vynahradí všechnu námahu. Je třeba zmínit, že mi opravdu velmi pomohl Zuzčin strýc Mirek.

IMG_0997

Kromě starostí s koly, indickými vízy a letenkami jsme si užili v Dubaji především hodně radostí. Setkání se Zuzčinou rodinou, plavbu na výletním člunu po Dubajské zátoce, návštěvu Dubajského muzea, několika tržnic i nákupních megacenter, jeden den ve vodním parku a několik koupání ve velmi slaném a velmi teplém moři. Navíc jsme od Zuzčiných příbuzných dostali darem pozvání do nejvýše položené restauraci na světe. To byl jeden ze zážitků, za kterými jsme sice na tuto cestu nevyrazili, ale asi je jen tak nezapomeneme.

Na závěr tohoto dílu našeho reportážního seriálu se hodí vyjádřit velké díky všem, kteří nás na naší cestě podporují, pomáhají nám z dalekého domova, či nám cestu jakkoli zpříjemňují.

Za pár hodin odlétáme do Indie. Začne nám tím taková nová epizoda. Těšíme se, jsme zvědaví a zároveň máme trochu trému.

Díky za pozornost a hezké dny všem!

Zbyněk    

Související články:

Odebírat

Pin It on Pinterest