Nová cesta na Poincenot v Patagonii od Jindřicha Hudečka a Michala Brunnera!

Dne 2. 2. 2015 dolezli Jindřich Hudeček a Michal Brunner novou cestou Invisible Line na vrchol Aguja Poincenot v Patagonii. Dokončit tento prvovýstup se pokoušeli už dvakrát. Poprvé jejich pokus ukončilo těsně pod vrškem špatné počasí a podruhé to byl úraz spolulezce. Konečně tedy hotovo a zaslouženě! Více už od Michala Brunnera…

hudy-patagonie-2015-05

Hluboko v Evropě dva lidé v Česku jeden v Arnolticích a druhý v Adršpachu pozorně sledují vývoj počasí v Patagonii oblasti okolo Fitz Roy a Cerro Torre. Máme k dispozici placenou předpověď a různé matematické modely. Každý den si tak dvakrát zavoláme a několikaminutovým hovorem hodnotíme situaci 15 000 km od nás. Jsme rozhodnutí tentokrát odletět na počasí.

Není se snad čemu divit, že tomu věnujeme takovou pozornost již doma. Pro tento prvovýstup jsme již obětovali skoro čtyři měsíce života nejen ve větrech a deštích Patagonie. Těsně po vánocích to jednou již vypadalo, že za pár hodin poletíme a budeme stíhat povětrnostní okno bezvětří, ale na poslední chvíli asi 18 hodin před odletem matematický model větru ve výšce 3 až 5 tisíc metrů nám napověděl, že se vše pokazilo a tak jsme zůstali doma. Trochu nás ale situace vrhla do deprese, když jsme potom viděli, že model se spletl a bylo tam hezky.

Pohled na Aguja Poincenot, Patagonie

Nedalo se nic dělat a čekat na další díru v podmínkách vhodných k výstupu. Par dní jsme viděli, že se to lepší na 1. až 5. února. Definitivní datum k rozhodnutí jsme potřebovali tak čtyři dny předem. A tak 27. ledna jsme narychlo nabalili, sedli každý zvlášť do jiného letadla a potom jsme se potkali za 26 hodin v Patagonii Chaltenu pod našimi kopci. Počasí super, ale jsme trochu rozlámaní. Hlavně já. Letěl jsem ekonomickou třídou, ale Jindra business classem a to je jiná třída :)

Přečtěte si také:  Marek Holeček: Expedice Wild Challenge – zápisník II. část

Jednu noc odpočinek a pak se trochu projít a rozhýbat po Chaltenu. Odchod do hor jsme posunuli o jeden den. Snad neděláme chybu, honilo se nám hlavou, ale předpověď i stav počasí tomu nasvědčoval že ne.

O tři dny později jsme na druhé délce ve stěně. S trochou smutku letmo zavzpomínáme na našeho kamaráda Standu, kterého jsme zde, skoro přesně před měsícem málem zabili kamenem, který jsem na něho shodil. Ale teď se absolutně ve dvou soustředíme na další lezecké délky. Jindra má lezečky, je teplo a může po skále letět jako vítr. Taky že jo! Třetí, čtvrtá, pátá, šestá délka a já za ním nestačím jumarovat. Je jak utržený z řetězu.

Hudy se Standou Štěpánem. Foto: Michal Brunner

Hudy se Standou Štěpánem. Foto: Michal Brunner

Vpravo slyším dunění větru. Mám strach co se s počasím děje. Raději nic neříkám a soustředím se jenom na lezení. V tu chvíli se také Jindra na jednom štandu zmíní o tom hukotu v údolí Cerro Torre. Domluvili jsme se, že tomu nebudeme věnovat pozornost, a že věříme předpovědi. V  Bibli se píše "Věř a víra tvá tě uzdraví" tak jsme se v duchu pomodlili a lezeme dál.

Po dalších čtyřech hodinách lezení dáváme pauzu. Ale to už jsme pod předposlední naší známou délkou.

Poprvé vytahuji foťák a kameru. Dokumentačním fotkám věnujeme pár minut drahocenného času. Máme s sebou čtyři deci ještě vlažného čaje zabaleného v teplé rukavici, kousek salámu energetickou tyčku a pár sušených křížal. Posilníme se a za deset minut kontrolujme vše, co k posledním neznámým délkám potřebujeme. Nesmíme zapomenout hlavně expanzní nýty, protože komíno-širočinová spára nad námi je děsivá. Jindra se ubezpečuje, že je to už lehké, ale mně to připadá jako milosrdná lež odsouzenci před vykonáním hrdelního rozsudku. Pro jistotu propašuji o jeden nýt navíc. Dále beru potajmu, Jindra by hudroval, že jsme těžcí, do kapsy další dvě müsli tyčinky a kousek čokolády. Vše ostatní necháváme viset na štandu.

Mačkáme do malého lezeckého batohu Millet poslední nouzové "hadry" nahoru. Vše v batohu stahuji do co nejmenšího objemu. Mám nejen obavu, jak to Jindra vyleze, zdá se mi to děsně těžký, ale také nevím, jak v tom uzoučkém prostoru vyjumaruji, protože v žádném případě to nejsem schopný vylézt. Prostě, ani si tam neprdnu, tak je to těžké. Poslední pohled z očí do očí, a jdeme na to. Zhoupnu se do jistících nýtů a Jindra nasadí své elegantní lezecké pohyby pískaře a nekompromisně během chvilky je kousek od převislého odštěpu, kterého by se soudný člověk ani nedotkl. Celý duní a při dotyku se jakoby zavlní. Brrrr, při pomyšlení co by se mohlo stát!

Musí ale za něj jemně vzít  a po devíti - desíti elegantních osmičkových krocích v převislém sokolíku je ode mě deset metrů přesně nad hlavou. Opět se modlím, aby tam něco dal, mám o něho strach, ale i o sebe! Má ale nervy ze železa. Zakládá první friend, pak ještě jeden, ten je lepší a přemísťuje se po škrabkách dovnitř naší komíno spáry. Ještě stačil přecvakout do jištění dynamické lano za statické, na kterém jumaruji a mně dochází, že budu jumarovat na gumě. No, nedá se nic dělat!

Michal Brunner při prvovýstupu Invisible Line na Poincenot, Patagonie

Čím víc Jindra šahá do hloubky spáry, tak je tam víc ledu. Ledem je politá skála napravo asi tak v pásu čtyřicet centimetru na šířku a dvacet metrů na výšku. Dál nevíme a ani se neodvažujeme odhadovat. Teď musel zalézt ještě hlouběji do steny šáhnout do neznáma, aby se dostal o pár centimetru dál. Ještě pár těžkých pohybů a je u dalšího, posledního našeho štandu, který jsme udělali v roce 2014 v lednu. Pak jsme ale dál nemohli, byla děsná zima a vichřice. Letos je ale lépe.

Nasazuji jumary, nohou odkopávám batoh mimo spáru a sunu se za Jindrou.

Koutkem oka zkouknu na naše dva poslední nýty, v kterých Jindra nepohodlně visí, a již dopředu vím, podle jeho instrukcí, kam, a z které strany si mám sednou a cvaknout. No jo, ale v tak úzkém prostoru je obtížné se k nýtům dostat! Jindra mi podá ruku a já pošplhávám po něm o několik decimetrů výše. Podařilo se! Oba sedíme ve štandu, skála nás k sobě tlačí jako sardinky. Ted už nám chybí doopravdy kousek nahoru. Raději se tam nedívám. Nedovedu si představit, že bych to mohl lézt. Prostě bych to nedokázal, nejen šikovností pohybu, ale, a to hlavně, psychicky bych to nedal. Bylo by to děsně těžké na písku, nebo na stěně, natož tady v Patagonii!

Předáváme si lezecký materiál. Opatrně, ať nic nespadne. Fatálně by nám to chybělo. Máme patnáct friendů a všechny je potřebujeme, tak jsme si už zvykli. Napřed friendy, potom expresky, dále volné karabiny a čoky a nakonec smyčky. Jsem tak dojukaný, že by se něco mohlo pokazit, že si pro jistotu zdvojuji poutka na úvazku, který nese materiál. Je to sichr, stejně jako je sichr, alespoň si dát jednu karabinu do jumaru, když z donucení jumaruji bez jištění jenom na jednom osm milimetru tlustém laně s více jak kilometrovou hloubkou pod sebou. Po několika dlouhých hodinách a dnech to nebezpečí člověk přestane vnímat a zůstane mu pouze zodpovědnost k sobě a ke svému partákovi. Nevím, bleskne mi hlavou, s kým bych do této stěny z Česka šel. No asi s Alešem Morávkem, odpovím si, ale zároveň vím, že je to tak těžké, že by to asi ani Alda nevylezl. Ale chybí nám tady. Nechám přemýšlení a zpátky k tomu co se ode mě očekává.

Po krátké dohodě o strategii další délky se psychicky přepnu k nebezpečí nad námi. Nevím, na co Jindra myslí, ale už je dva metry ode mě. Musí ale hodně vylézt ven z otevřeného komínu a tím pádem se dostává do expozice celé skoro kilometrové stěny. Na stěně uvnitř spáry je stále centimetrová vrstva křišťálově průhledného ledu. Ani moc nestudí, ale klouže jako prase! Jako zázrakem se podařilo dát celkem další dvě, tři, jištění. Jeden čok je tak hluboko, že ho snad ani nevytáhnu. Mám sevřené všechny svěrače a i hrdlo, když vidím, co tam Jindra provádí. Raději bych se nedíval, ale musím, protože jistit se musí i očima.

Pro tuto těžkou délku se domlouváme, že si trochu nafilmujeme na goučko. Upevňuji jednu kameru Hudymu na přilbu do držáku, druhou si dávám do kapsy. Tu Hudyho zapínám na celou dobu. Všiml jsem si, že držák je trochu odchlíplý. No teď to řešit nemůžeme.

Opět velice těžké úseky. Mám rozkaz si dát bacha, nejenom na Hudyho, ale i na sebe. No co teď. Pokud se urve ten odštěp, tak je po nás obou. Snižují riziko poranění hlavy pod přilbou další přilbou, kterou si udělám  z batohu. Batoh - španělsky močila, je přicvaklá  ke štandu. Prodlužuji smyčku a strkám a pěchuji batoh /močilu/ nad hlavu do komínku tak, aby případně ještě ztlumil nárazy kamenů, které možná spadnou na moji hlavu. No a co! Rozerve to oblečení, ale hlava, ta snad zůstane celá. Stejně, někteří, většina lidí si  o mně myslí, že hlavu nepoužívám!

Problém je, že při této prapodivné pozici nevidím na Hudyho, ale naše spojení ve stěně je tak silné, že to už není potřeba. Jistím tak, že koukám tedy na chloupky lana a podle toho jak se pomaličku posunují, cítím, jak mám povolovat. Odhaduji  podle rychlosti a počtu povolení včetně malých návratů lana i obtížnost terénu nade mnou.

Jindřich Hudeček v cestě Invisible Line na Poincenot, Patagonie

Na batoh stále bubnují desítky malých žulových šupinek, které letí volným pádem více jak dvacet metrů. Občas uslyším ránu, po které následuje škubnutí v batohu na hlavě. Po nekonečných minutách, tento, pro mně nepříjemný stav skončil. Skala nade mnou u Jindry se změnila a přestaly šupiny. Teď koukám nahoru a vidím zkroucenou postavu, jak se snaží bekhendem nad hlavu umístit friend. Není se čemu divit, že Hudy o jištění bojuje ze všech sil. Posledních pět metrů nemá  jištění a tak pád dvanáct metrů by nebyla žádná výhra. Konečně ho tam dostal. Pak ještě jeden vkliněnec. Je to tak daleko, že už nevidím podrobnosti a je tady v komíno spáře pološero. Zahlédnu, že něco letí. GoPro Hero Blac4! Přímo na mě. Hrábnu po ní, ale promáchnu ji asi tak o třicet centimetrů v převisu. No nedá se nic dělat je v prde... Ale filmovala i za letu ten pád. Blikalo červené světýlko, podle kterého jsem ji viděl letět nad sebou, ale i potom její let hluboko dole pode mnou.

Kolik je lana slyším v útržkách otázku. Podívám se pod sebe a odhaduji tak na deset metru. OK. Tady nejde zajistit! Pošli mně kladivo a nýty. Dobrá, říkám si, a velice oparně hrabu v batohu a přicvakávám kladivo a nýtovačku na volné lano. Trvá to děsně dlouho, než Jindra vykloval v uzoučkém prostoru dírku pro postupový nýt v naší cestě. Nemohl se ve spáře rozmáchnout a tak to fakt rychleji nešlo. Ale je tam.

Aguja Poincenot

Další metry jsou natolik obtížné, že se Hudy několikrát dobrovolně vracel, ale jednou dokonce provedl pětimetrový skluzo let komíno spárou. I na dálku skoro padesáti metrů jsem cítil jeho zaváhání, zda je to možné vylézt. Pak jsem se raději nedíval. Musel vylézt ven a po neuvěřitelně hladké stěnce překonat posledních osm metrů. Moc jsem tam neviděl, ale tušil, jaké to asi je. Pak jsme se začali přetahovat o lano. Musel jsem se dokonce odvázat a prodloužit lano přes jumar na smyčku, aby to stačilo. Pak slyším spokojené výkřiky a je hotovo. Dále to šlo ráz na ráz. Poslední dva jistící nýty a dvě délky klasické cesty a jsme nahoře. Zasloužili jsme si to! Hlavně Jindra! Nic takového jsem v životě nezažil.

Vršek Poincenotu jsem dal již po druhé, ale tentokrát to bylo doopravdy něco extra. Byli jsme fakt  spokojeni s elegantní a čistou linii prvovýstupu. Byla to nádhera sedět nahoře hory a mít chvilku pro sebe.

A jak jsme slavili na vršku? Uvidíte ve videu...

Jindřich Hudeček na vrcholu Aguja Poincenot v Patagonii

Jindřich Hudeček na vrcholu Aguja Poincenot v Patagonii

Michal Brunner na vrcholu Aguja Poincenot v Patagonii

Michal Brunner na vrcholu Aguja Poincenot v Patagonii

Slanění je pro nás hračkou, to jsme si říkali nahoře. Máme totiž na celé slaňovací cestě ve štandech nýty. Sice se nám třikrát seklo lano a jednou dokonce při taháni zaseklé lano na nás shodilo kámen, který trefil Jindru tak nešťastné, že mu málem zlomil ruku. Napřed ten kámen letěl bokem, tak jak jsme seděli vedle sebe na štandu, tak nás chtěl minout. Ale pak si to rozmyslel. Dodneška si myslím, že mně Hudy tak trochu kryl svým tělem a zásah koupil on do ruky, místo já do helmy. Ptal jsem se ho, jestli to tak bylo, ale on se šibalským úsměvem spojeným s bolestí v levém předloktí tvrdil že ne. Ale já mu to nevěřím!

Ale jinak vše probíhá podle představ. I kameru jsme našli. Ležela po 300 metrovém letu na polici, jestli pojede, nevíme, ale data zachráníme. Je to nafilmováno na 90frs, takže uvidíme, jak by to vypadal, pokud by jsme spadli my místo kamery.

Teď se jako staří mazáci se s pocitem uspokojení vracíme po dvacet dvou hodin lezení do sedla Superior do našeho stanu. Svítí měsíc. Je v úplňku, je super počasí, nefouká je  teplo a jsme šťastní! Zasloužili jsme si to!

Těšíme se oba domů.

Jindra Hudeček a Michal Brunner
Napsáno 11. 2. 2015
Lezeno 2. 2 . 2015

Invisible Line, Aguja Poincenot (3 002 m), Patagonie, 02/02/2015, Jindřich Hudeček, Michal Brunner

Invisible Line, Aguja Poincenot (3 002 m), Patagonie, 02/02/2015, Jindřich Hudeček, Michal Brunner

A ještě malé přidání od Hudyho...

V lednu 2014 vás zastavilo 50 metrů pod vrškem špatné počasí. Teď už to vyšlo. Jaké byly poslední délky?

Osmá délka je určitě nejtěžší. Těžké komínové a dlouhé lezení bez možnosti pořádného zajištění, proto jsem tam dal jeden nýt. Ta opravdu nešla jinak zajistit a pád by byl do komínu hodně ošklivý. Odhaduji tak za 7a.

Podle roztrhané bundy soudím, že charakter cesty byl hodně o komínech?

Přesně tak. V headwallu přichází na řadu už těžké horské lezení v komínech, spárách a trhlinách. Technické lezení jako na písku.

S Michalem jste sehraná dvojka. Jak vaše spolupráce probíhá?

Michal je hlavní organizátor celé expedice, zajištuje vynášky, potraviny, stavění stanu. Bez takového borce bych se na to vysr...

Jaké máte další plány?

Tajný :) Určitě ale v Patagonii.


Invisible Line
Aguja Poincenot (3 002 m), Patagonie
02/02/2015, Jindřich Hudeček, Michal Brunner

  • Obtížnost: 7a A1, 400 m, 9 délek, stejný nástup jako Potter-Davis
  • Potřebné vybavení: 2x sada friendů velikosti od 0,5 až 3, 1x 6, 1x sada vklíněnců
  • Jištění: V pěti délkách v headwallu vždy dva nýty pro slanění, ve čtvrté délce přírodního štand za skalní hrot, v osmé délce jeden nýt

Související články:

Jindřich Hudeček o prvovýstupu v Patagonii

Kurňa, to byla klika! Další pokus o dokončení prvovýstupu na Aguja Poincenot

Profil Jindřicha Hudečka

Pin It on Pinterest